Pátek 12. března 1880

Julian se přišel podívat na můj obraz, plyšový stůl, knihu a květiny shledal velmi dobrými. Zbytek přijde, celek má švih, je to smělé, skoro brutální, zkrátka já, která jsem ráno plakala, vracím se v šest večer utěšená a sebejistá… a najdu mámu v slzách se dvěma telegramy, první od pana Bashkirtseffa:
Pokaždé, když jde o odjezd, jste nemocná, jste bez slitování, Paul strašlivě trpí. — Druhý od Alexandra tetě: — Příjezd Marie (mámy) víc než nezbytný, musí okamžitě odjet, Paul velmi nešťastný. —
To je to, co ti idioti odpovídají na naše včerejší telegramy. Žádné jiné vysvětlení. Je-li Paul jen nešťastný, máma může klidně odjet za týden, je-li raněný nebo umírající, musí to říct!
Jestli máma odjede zítra, Dina odjede s ní, zbývá mi jen sedm dní, teď už nikdy nenajdu model, a i kdybych ho našla zítra, měla bych jen šest dní, a to není možné! Pak jsem ztracená a nebudu před vámi tajit, že pláču zlostí a také proto, že se mi nic nedaří. Mám nápad, senzační námět, který by udělal dojem navzdory nedokonalosti provedení, který by mi letos přinesl to, co bych za skutečný talent s běžným námětem sotva mohla mít za rok… a všechno je v háji. Všechno se hroutí. Práce zpola hotová, aktuálnost, všechno je nenávratně ztraceno. Tomu se říká neštěstí.
Suďte mě, jak chcete, Paulova dramata mě nechala klidnou a tohle mě uvádí v zoufalství a rozhořčuje. Nevím, jak to vysvětlit, je za tím jiný důvod než sobectví. A i kdyby to bylo sobectví, jsem dost nešťastná, dost opuštěná na to, abych byla sobecká.
A tak se všechny letošní sny rozplývají, čekat ještě… celý rok, myslíte, že je to málo? Trpím každý den tolika věcmi, myslela jsem, že najdu útěchu v malování, a vidíte, jak se to všechno urovnává.
A mé ubohé obětované malování, mé zklamané ctižádosti, uspokojení, jež bych mohla mít, ztracená nebo odložená — copak to tam utěší nebo zachrání Paula a jeho snoubenku?! Oběti a zbytečná neštěstí jsou trojnásob bolestná.
Když pan Bashkirtseff udělal ten skandál v kostele, alespoň když jsem se to včera dozvěděla, má první myšlenka byla napsat té dívce, nebo aby tam máma jela, nebo aby přijeli sem, vzali se tady a šli žít na statek, který máma dává Paulovi.
Kdežto teď je všechno zpustošené, zkažené. Ale pro ně se všechno urovná, vezmou se, o měsíc dřív, o měsíc později nic neznamená, a jestli se sňatek neuskuteční, bude to možná pro oba štěstí, Paulovi je dvacet a kdo za něho může ručit za pět let? Kdežto pro mě tady jde o to jít rychle, týden zpoždění a jsem o rok pozadu, zkrátka co naděláte, je to možná absurdní, ale já jsem z toho zoufalá až k pláči, jako tehdy pro císařského prince. Budou si myslet, že mám červené oči kvůli Paulovi, ti idioti.
Každý má zde na zemi své zájmy, on svou snoubenku, lásku, kousek půdy a Poltavu…
Já něco jiného, něco, co jako by obsahovalo vše, po čem toužím, a vše, co mi schází… všechny lidské rozkoše, všechno štěstí, všechny zadostiučinění. Tedy ještě rok, a to když je pro mě víc než pro kohokoli na světě život závodem.