Sobota 15. listopadu 1879

Moje malba jde mnohem líp. Ve tři jdu k Tonymu, a když hledám jeho adresu u pana Boulangera (toho malíře), stane se mi, že projdu kolem čísla 10 bis v ulici de Boulogne, kdežto Boulanger bydlí v čísle 6 bis. Tony je vskutku velmi dobrý, neřekl mi o moc víc než onehdy, ale s rozvedením, a pak mě s pýchou provedl svým ateliérem a dal mi k dispozici všechno, co budu chtít, s opravdu kouzelnou ochotou, a velmi schvaloval pronájem ateliéru. Dokonce slibuje, že se přijde podívat na uspořádání, osvětlení a tak dále. Když přijde do ateliéru, neřekne ani dobrý den, ani sbohem, a tak mi přišlo k smíchu, když mi snesl plátna, která mi dává ke kopírování, až k mému kočáru a přitom smekl klobouk.
Píšu s poslední malbou před očima... je to první, která ve mně vyvolává jisté dojetí. Je to ještě hodně slabé, ale už v tom cosi zpívá...
Dnes večer večeře. Pan a paní Gaviniovi, pan de Morgan, hrabě Chaudordy, pan Géry, kněžna a její dva synové. Bojidar právě udělal maturitu. Večeře je velmi veselá, večírek také, a během něj přicházejí pan a paní Bertheovi. Já se nechávám dvořit od starých pánů, koketuji, mluvím o Émilu de Girardin, o politice, vlísávám se, zaplétám si je do svých sítí... Gavini a Géry mi dávají pochopit mnoho věcí ze Zolova „Evžena Rougona". Žena, která nemá co ztratit, je mocný tvor a se zralými muži lze dokázat leccos... Hleďte, kdybych chtěla a kdyby ti dva staří byli důležitější, dokázala bych si je velmi snadno omotat kolem prstu... Ale... inu, bylo by to k ničemu, a pak bych tím příliš riskovala.
Mladý Gabriel nepřišel, vymlouval se na svůj konkurz na vyslaneckého tajemníka, ale jeho otec a stará Gaviniová bez okolků prozrazují, že má cosi na krku, co museli rozříznout. Zkrátka hloupá nemoc, znám její název, ale nemohu ani vyslovit, ani napsat tyhle běžné a odpudivé věci, které všichni všude říkají.
Obdivuji Zolu, ale jsou věci, které všichni říkají a které se nedokážu odhodlat vyslovit, ba ani napsat; přesto, abyste si nemysleli, že jde o nějaké hrůzy, řeknu vám, že to nejsilnější je slovo pročistit.
Mrzí mě, že sem dávám takové slovo, nezdráhám se říci ani lůza, ani jiné věci toho druhu, ale ty drobné nevinné nečistoty mě odpuzují.
Chudák Gabriel, jaká nedůstojná odbočka na jeho účet.
Loni měl Multedo totéž a přišel s malým čtverečkem anglické náplasti na šíji vyprávět mámě, že mu to ráno rozřízli a že viděl téci svou krev, a protože máma nic neříkala, dodal samolibě, že to byla krev „rudá, zářivá, bohatá, mocná". Jistě aby ji přiměl svěřit mu štěstí její dcery.
Jaká ohavná hrůza! a já jsem poslouchala za dveřmi.