Pátek 14. listopadu 1879

Jestliže několik dní často nic neříkám, je to proto, že nepovažuji za zajímavé vyprávět vám o Laferrièrovi, o kloboucích a podobných historkách. Stále pokračuji ve svém půvabném životě poustevnice a včera, 13. listopadu, mi bylo jednadvacet let. Ale to je podružnost.
Dnes večer jsem to řekla matce; člověk hrozbám nikdy nevěří až do dne, kdy se stanou skutkem, a jestli spáchám sebevraždu, způsobí jí to mnohem víc nepříjemností než kdyby se teď kvůli mně trochu namáhala. To bude má pomsta. Myslím na to s potěšením, zaplatí za všechno, co mi dávají vytrpět. A já jsem se na ně vztekala... z téhle strany je tedy všechno v pořádku. Budou přece jen trochu vyrušeny, ty ubohé drahé ženy. Ale ráda bych se uspokojila jiným způsobem. Vyhlídka na jejich protažené tváře při mé smrti sice trochu zmírňuje můj vztek vůči nim, ale...
Až dosud jsem byla milosrdná ke svým bližním, nikdy jsem neřekla ani neopakovala zlé řeči, vždy jsem se zastala kohokoli, kdo byl v mé přítomnosti napaden, s tou postranní myšlenkou, že totéž snad jednou udělají pro mě; vždy jsem hájila i ty, které jsem neznala, modlíc se k Bohu, aby mi to oplatil; nikdy jsem vážně nepomyslela na to ublížit komukoli, a toužila-li jsem po jmění či moci, bylo to s myšlenkami na štědrost, dobrotu, dobročinnost, jejichž velikost mě udivuje. Ale nedaří se mi to. Budu sice dál dávat dvacet sou chudákovi na ulici, protože z těch lidí mi vstupují slzy do očí, ale myslím, že se stanu zlou.
A přece by bylo krásné zůstat dobrá, jakkoli zatrpklá, nešťastná a zdrcená bych byla. Ale bylo by zábavné stát se zlou, špatnou, pomlouvačnou, škodlivou... Když je to Bohu jedno a nepřičítá mi nic k dobru. Ostatně je třeba věřit, že Bůh není tím, co si představujeme. Bůh je snad sama příroda a všem událostem života vládne Náhoda, která někdy přivodí zvláštní shody okolností a události, jež nutí věřit v Prozřetelnost.
Pokud jde o naše modlitby, naše náboženství, naše rozhovory s Bohem... na vlastní kůži jsem poznala, jak jsou marné.
Saint-Marceaux zanechal své navštívenky.
Cítit v sobě inteligenci, síly pohnout nebem i zemí, a zůstat zavřená, mrtvá.
Nekřičím, ale všechna ta muka se mi vepíší vráskami do tváře; člověk si myslí, že když mlčí, nic se neděje, ale tyhle věci se vždycky vrátí na povrch.