❦
Pátek 14. listopadu 1879
Vendredi, 14 novembre 1879
Jestliže několik dní často nic neříkám, je to proto, že nepovažuji za zajímavé vyprávět vám o Laferrièrovi, o kloboucích a podobných historkách. Stále pokračuji ve svém půvabném životě poustevnice a včera, 13. listopadu, mi bylo jednadvacet let. Ale to je podružnost.
Si pendant plusieurs jours je ne dis souvent rien c’est que je ne trouve pas intéressant de vous entretenir de Laferrière, de chapeaux ou autres, histoires de ce genre. Je continue toujours mon aimable existence de recluse et hier 13 novembre j’ai eu vingt et un ans. Mais cela est un détail.
Dnes večer jsem to řekla matce; člověk hrozbám nikdy nevěří až do dne, kdy se stanou skutkem, a jestli spáchám sebevraždu, způsobí jí to mnohem víc nepříjemností než kdyby se teď kvůli mně trochu namáhala. To bude má pomsta. Myslím na to s potěšením, zaplatí za všechno, co mi dávají vytrpět. A já jsem se na ně vztekala... z téhle strany je tedy všechno v pořádku. Budou přece jen trochu vyrušeny, ty ubohé drahé ženy. Ale ráda bych se uspokojila jiným způsobem. Vyhlídka na jejich protažené tváře při mé smrti sice trochu zmírňuje můj vztek vůči nim, ale...
Ce soir je l’ai dit à ma mère, on ne croit jamais aux menaces jusqu’au jour où cela arrive, et si je me suicide, cela lui causera bien plus d’ennuis que de se déranger un peu pour moi à présent. Ce sera ma vengeance. Je pense avec plaisir à cela, elles payeront pour tout ce qu’elles me font souffrir. Et moi qui m’enrageais contre elles... de ce côté donc tout va bien. Elles seront tout de même un peu dérangées les pauvres chères femmes. Mais je voudrais bien me satisfaire d’une autre façon. La perspective de leur grimace à ma mort adoucit bien un peu ma rage contre elles mais...
Až dosud jsem byla milosrdná ke svým bližním, nikdy jsem neřekla ani neopakovala zlé řeči, vždy jsem se zastala kohokoli, kdo byl v mé přítomnosti napaden, s tou postranní myšlenkou, že totéž snad jednou udělají pro mě; vždy jsem hájila i ty, které jsem neznala, modlíc se k Bohu, aby mi to oplatil; nikdy jsem vážně nepomyslela na to ublížit komukoli, a toužila-li jsem po jmění či moci, bylo to s myšlenkami na štědrost, dobrotu, dobročinnost, jejichž velikost mě udivuje. Ale nedaří se mi to. Budu sice dál dávat dvacet sou chudákovi na ulici, protože z těch lidí mi vstupují slzy do očí, ale myslím, že se stanu zlou.
Jusqu’à présent j’étais charitable pour mes semblables, je n’ai jamais dit ni répété le mal que l’on dit, j’ai toujours pris la défense de n’importe qui attaqué en ma présence avec la pensée intéressée que l’on en ferait peut-être autant pour moi, j’ai toujours défendu même ceux que je ne connaissais pas en priant Dieu de me le faire rendre, je n’ai jamais eu sérieusement l’idée de faire du mal à qui que ce soit et si je désirais la fortune ou la puissance c’était avec des idées de générosité, de bonté, de charité dont la grandeur m’étonne. Mais cela ne me réussit pas. Je continuerai bien à donner vingt sous à un pauvre dans la rue parce que ces gens-là me font venir les larmes aux yeux mais je crois bien que je vais devenir mauvaise.
A přece by bylo krásné zůstat dobrá, jakkoli zatrpklá, nešťastná a zdrcená bych byla. Ale bylo by zábavné stát se zlou, špatnou, pomlouvačnou, škodlivou... Když je to Bohu jedno a nepřičítá mi nic k dobru. Ostatně je třeba věřit, že Bůh není tím, co si představujeme. Bůh je snad sama příroda a všem událostem života vládne Náhoda, která někdy přivodí zvláštní shody okolností a události, jež nutí věřit v Prozřetelnost.
Ce serait beau pourtant de rester bonne tout aigrie, malheureuse et assommée que l’on soit. Mais ce serait amusant de devenir méchante, mauvaise, calomnieuse, nuisible... Puisque cela est égal à Dieu et qu’il ne me tient compte de rien. Du reste il faut croire que Dieu n’est pas ce que nous nous imaginons. Dieu c’est la nature même peut-être, et tous les évènements de la vie sont présidés par le Hasard qui amène quelquefois des coïncidences étranges et des évènements qui font croire en une Providence.
Pokud jde o naše modlitby, naše náboženství, naše rozhovory s Bohem... na vlastní kůži jsem poznala, jak jsou marné.
Quant à nos prières, à nos religions, à nos conversations avec Dieu ... je suis payée pour les croire inutiles.
Saint-Marceaux zanechal své navštívenky.
Saint-Marceaux a laissé ses cartes.
Cítit v sobě inteligenci, síly pohnout nebem i zemí, a zůstat zavřená, mrtvá.
Se sentir une intelligence, des forces à remuer le ciel et la terre et rester enfermée, morte.
Nekřičím, ale všechna ta muka se mi vepíší vráskami do tváře; člověk si myslí, že když mlčí, nic se neděje, ale tyhle věci se vždycky vrátí na povrch.
Je ne crie pas mais tous ces tourments s’écriront en rides sur mon visage, on croit que cela ne fait rien lorsqu’on se tait, mais ces choses-là reviennent toujours à la surface.