Středa 5. listopadu 1879

Zdá se mi, že mi Julian nese medaili, přijdu do ateliéru a dozvídám se, že ji má Amélie. Nikoho to nedotklo, tak dlouho ji už měla dostat, ale co je ohromující, je, že ji málem dali jedné Angličance, která je u Juliana teprve tři týdny a moc toho neumí, byť předtím pracovala. Sarah je druhá, Angličanka třetí a de Mertensová čtvrtá.
To všechno je tak udivující a tak hloupé, že mě to nevzruší. Jenom se pije punč a člověk musí být milý, jinak by si mysleli, že závidím... Fuj! mohu se divit, ale závidět ne. Potom jdu ke staré Mouzayové, která mě seznámí s Ranem, opravdovým přítelem slunce, a který jí (Mouzayové, dokud byla pradlenou v císařově domě) vděčí za zmírnění trestu, [jedno slovo škrtnuto] místo Cayenne; Lambessa, odkud uprchl? Teď je amnestován a je přítelem Gambettovým jako dřív. Rane nebyl komunard, byl zapleten do jisté studentské aféry za císařství.
Goldsmidovi povečeřeli a jsou v salonu, já si jdu lehnout do svého ateliéru, pěkně temného, pěkně pohodlného, s pevně zavřenými dveřmi. V klidu, v klidu. Když člověk není šťastný, musí být aspoň v klidu.