Čtvrtek 6. listopadu 1879

Co vám mám říci? Mám si snad zase stěžovat na zbabělce, kteří mě obklopují? Já nemohu nic! Má matka měla na okamžik nápad jet do Ruska a všechno zařídit. Jsem věru naivní, že jsem tomu na chvíli věřila.
Jsem odsouzená. A nikdo mě nechce zachránit. Ten příšerný pocit, že mluvím k hluchým, že křičím v podzemní chodbě, odkud mě nikdo neslyší.
Umění. U sta hromů! Já vím, ale kdy jste viděli slávu po dvou letech studia! Umění mi dá postavení, až mi bude osmadvacet nebo třicet! Neboť všichni ti malí velcí muži, proslulí ve pětadvaceti, začali chodit do ateliérů už v patnácti či sedmnácti letech. Já potřebuji něco okamžitého, je mi dvacet, skoro jednadvacet let.
Je hloupé se zmítat. Nedá se už nic dělat. Ano, dobře to vím, ale jsem slabá, trpím a pláču. Je to absurdní, jelikož je to marné. Nemělo by to být, jelikož to k ničemu není.
Měla bych se tomu bránit... ale jsem zbabělá a pláču nad sebou.