Pátek 3. října 1879

Multedo přišel včera večer, jako vždy útočný, dětinský a únavný. Velmi únavný. K tomu má drahá rodina pokládala za svou povinnost vysvětlovat, podpírat, zmírňovat či komentovat všechno, co jsem řekla. Jsem dnes velmi unavená a velmi podrážděná.
Co si myslíte o Hechtovi? Jak náhlé zmizení. Židovské svátky skončily, vysvětlovaly mi jeho nepřítomnost... Ale nic mě nepřekvapuje. Jen příjemná, či dokonce jen snesitelná událost by mě uvrhla do bezmezného úžasu. Copak nejsem zasvěcena trápením? Malování nejde, oči mi slábnou, dnes ráno jsem viděla jen s námahou. Jsem ztracená, je se mnou konec.
Zůstala jsem doma, abych se pokusila o svou kompozici, ale nedokázala jsem vést jedinou čáru; ve tři přišel Hecht a zůstal do půl páté.
Řekl mámě, že k nám nechodí častěji, protože u nás jsou pro něj příliš velká nebezpečí, že mu není dvacet let a že když se srdce, které bylo vždy svobodné, v jeho věku oddá, je to vážné a hrozné. Špinavý žid.
Ani nevěřím, že je opravdu důvěrným přítelem Gambetty. Říká mi, že bych měla přispívat do „Nouvelle Revue".
Velká projížďka do Bois. Ale žádný Joseph, jelikož tento velký muž doprovázel Gambettu, který ve středu večer dorazil na zámek Crêtes. Tak tedy je po něm až do příštího měsíce, do zahájení sněmoven. Někdo mi na malování seslal zlou kletbu. Bože můj, zachraň mě.