Pondělí 1. září 1879

Hecht se včera od pěti do desíti hodin vzdálil, aby povečeřel v Puys u Carvalhových a aby se setkal s Dumasem a svými dalšími přáteli; v deset se vrátil a hráli jsme hudbu. Ty dámy mluvily o politice, já jsem se toho dobře vystříhala, a hlavně jsem se vystříhala mluvit o Gambettovi před těmi dámami, které o něm mluvily lehkomyslně.
Hecht ho dokonale napodobuje; zatímco pózoval, předvedl mi ho a hovořili jsme o něm. Dávám pozor na to, co ten žid říká, protože je ozvěnou toho druhého.
O půlnoci jsme se rozešli a Hecht odjel dnes ráno v osm. Jsme velcí přátelé.
Paní a slečna Poitrineauovy mě přišly navštívit. Jsou to dvě měšťanky, s nimiž jsme se tu seznámily. Dcera je velmi krásná. Moji se vydali na výlet a já jsem malovala starého Karageorgeviče, který se po celé dvě hodiny, co pózoval, hádal se svou ženou ležící na mém divanu.
Doufám, že jste si všimli té velké změny, která se ve mně ponenáhlu odehrává. Stala jsem se vážnou a rozumnou a pak pronikám hlouběji do jistých myšlenek, chápu několik věcí, které jsem nechápala a o nichž jsem mluvila podle okolností bez přesvědčení...
Dnes jsem například pochopila, že člověk může chovat veliký cit k nějaké myšlence a milovat ji tak, jako miluje sám sebe.
Oddanost knížatům, dynastiím se mě dotýká, rozohňuje mě, dohání k pláči a snad by mě i přiměla k činu pod přímým popudem něčeho dojemného, ale v hloubi mě je cit, který mi naprosto brání schvalovat všechny tyto kardiologické výkyvy. Pokaždé, když pomyslím na velké muže, kteří sloužili jiným mužům, můj obdiv k nim kulhá a vyprchává. Je to snad jakási hloupá ješitnost, ale skoro pohrdám všemi těmi... služebníky, a opravdu royalistkou jsem jen tehdy, postavím-li se na místo králů. A vidíte, Gambetta není obyčejný ctižádostivec — intuice, která mi to vnuká, musí být silná a podložená, abych to upřímně řekla po třech letech, kdy mě kolébal reakcionářský tisk.
Co se mě týče, ráda se ještě uvidím skloněnou před králi, ale nemohu zbožňovat ani plně vážit si muže, který by to dělal. Ne že bych odmítala paprsky... Ne, rozumí se přece, že bych byla nadšená, kdybych byla ženou atašé při nějakém vyslanectví nebo dvoře (jenže ti lidé jsou bez věna a sami věno chtějí), ale tady mluvím o svých nejniternějších citech. Vždycky jsem si to myslela, ale člověk neumí vždycky říci, co si myslí. Beru konstituční království jako v Itálii nebo v Anglii, a i tak! Bouřím se, když vidím ty úklony královské rodině, je to zbytečné pokoření. Když je král sympatický, jako byl Viktor Emanuel, který představoval a sloužil velké myšlence, anebo jako je královna Markéta, která je rozkošná a dobrá, budiž — ale to jsou šťastné náhody. A je mnohem přirozenější mít volitelného vůdce, tudíž věčně sympatického, obklopeného inteligentní aristokracií.
Aristokracie se nezničí ani nestvoří za jediný den, musí se udržovat, ale neuzavírat se proto jako v nějaké hloupé pevnosti.
Jenže staré režimy jsou popřením pokroku a inteligence! Křičí se proti lidem — co to vlastně je!
Lidé pomíjejí a člověk se jich zbaví, když je už nechce. Říká se mi, že republikánská strana je plná zkažených mužů. Před měsíci jsem vám už řekla svůj názor na tohle. Mluví se mi o absurdní nenávisti vůči osobám králů. O to nejde. Není to člověk, kdo je špatný, je to funkce, která je zbytečná. Vážím si slavných rodů, byly, jsou a budou; země je má vyhledat, ale od toho dál k tomu, aby si na záda neodvolatelně, hloupě naložila člověka a jeho potomstvo! Ne, to ne! Neříkám nic proti síle rodu, naopak, podívejte se na knížete Jérôma a jeho syna Viktora — nuže, jestliže tito lidé při vstupu do veřejného života ospravedlní svým talentem svůj rod, učiníme z nich prezidenty republiky.
Cézarismus, kopie Římanů.
Proč napodobovat! Jestliže intriky a nečestné manévry oklamou lid, bude to jeho vina! Ale s králi je lid zproštěn jakéhokoli úsilí inteligence a nemá ani možnost dobře volit, byť jen čtyřikrát z desíti. Je to neurčitost, neznámo, šablona, hloupost a zbabělost. Je-li lid hloupý a volí špatně, je to proto, že si nezaslouží nic lepšího.
Tyto úvahy jsou odpovědí na věci, které se obvykle říkají proti republice.
Ale rozumějme si... Má republika je republika osvícená, vybroušená, aristokratická.(1) Co vám mám říci... aténská. On to řekl.
(1) Aristokratická — to vyžaduje úvahy a vysvětlení. Aristokratická rodem naprosto potvrzeným způsoby a vychováním, není-li inteligence. Ano, neboť ve společenských vztazích to jsou věci, jejichž vliv nelze popřít. Ostatně možná je jen jediná rovnost, totiž rovnost před zákonem; všechny ostatní rovnosti jsou špatné frašky vymyšlené nepřáteli svobody a dožadované nevědomci.