Neděle 24. srpna 1879

Berthe přerušuje jednotvárnost rodiny... a jaká je to únavná rodina!
Včera jsme rozprávěly při zhasnutých svíčkách až do čtyř hodin ráno. Jdeme na dostihy, mám šaty z bílého vlněného mušelínu, ideální styl, nařasené jako antická socha, velký mušelínový fichu přes ramena; rukavice až po loket, černý klobouk a černé botky. Berthe má toaletu z pompadourského batistu, ušitou podle módy, totiž napodobeninu stylu Ludvíka XV. či XIV., velmi nošeného, a pěkný klobouk. Manžel jí vnucuje takový kokotí střih šatů. Škoda. Da Costa, Sandford, Blanc a Lambertye — vzpomínáte si přece na hraběte de Lambertye v Nice? na mé akrostichy?
Berthe mi ho představuje. Je tu spousta lidí, známé tváře.
Ten hnusný Larderei je tu se špinavými ženskými a docela zpitomělý.
Protože náš pokoj je v přízemí, vždycky když nejsme venku, sedíme u třetího okna zleva a před oknem vždycky někdo stojí. To je, myslím, jediná trochu veselá věc v hotelu; dřív to byla knížata, teď jsou tu jiní. Voláme na sebe, [povídáme si], a zatímco jedna je u okna, druhá se vzadu obléká nebo upravuje a zdálky se přidává do hovoru; Dina, Berthe a já.
Po dostizích je kasino, ohňostroj. Ale abychom se trochu víc rozhýbaly, jdeme my tři a Alexis do městského divadélka na nějakou tu veselohru a přicházíme právě včas na ohňostroj. Naši kavalíři nám přinesou divan ze sálu, protože nezbyla jediná židle, a usazujeme se po královsku.
Pak večeříme pod hotelovou verandou a smějeme se, až se za břicho popadáme, všemu a ničemu.
Nebavím se.
Bojidar je do mě zamilovaný. Však víte, že mám štěstí.