Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 19. srpna 1879

Když jsem opustila Wortha a Laferrièra, začala jsem se oblékat u Douceta a Savarra, a tím jsem změšťačtěla. Jen ti dva velcí; ti ostatní vás jen tak nějak ustrojí... ostatně kdyby tomu tak nebylo, nebyli by velcí. Ať člověk hledá a obrací jak chce, nakonec je oblečen jako každý jiný a musí se den co den zabývat svými šaty, vymýšlet kombinace a otravovat se. Buď se musí člověk procházet docela nahý, anebo být oblečen podle své postavy, svého vkusu, své povahy. Když tak oblečená nejsem, připadám si nemotorná, obyčejná, a tudíž pokořená. Co se stane s náladou a duchem? Myslí na hadry, a člověk je pak hloupý, otrávený a neví, kam se vrtnout.
Spokojila bych se docela s jedinými šaty, které by mi nechaly ducha v klidu, a místo toho mě roztrpčuje patnáct nebo dvacet hadrů, jež mě zaměstnávají.
Litujte tedy mého trápení, které je veliké, ujišťuji vás... Dali mi do pokoje růže, a to mě jen rozzuřuje, zatímco píšu. Dnes ráno jsem dostala z Paříže anglické verše, v nichž mě nazývají nebeským zjevením a tak dál a tak dál; bez podpisu. Ostatně mě to pramálo zaměstnává. Myslím na vytrvalou smůlu, jíž mě nebe ve všem stíhá. Přijedu do Dieppe a jsme v hotelu Bristol, který, ač prvotřídní, se nemůže srovnávat s hotelem Royal (kde jsme dnes večer večeřely se Zurlem a s da Costou), jenž je opravdovým elegantním středem Dieppe. A pak, nemám co na sebe. Mám jen bílé šaty příliš lehké na mořský vánek, které by na pláži vypadaly směšně a v deštivých dnech jsou nemožné. Nic jsem nepředvídala a velmi mě to roztrpčuje.
Mluvilo se o Gambettovi a da Costa řekl, že je to svůdce, a vyprávěl rozhovor jednoho ze svých přátel s jistou dívkou — kouzelnou, hezkou, distingovanou — která je jím nadšená a která, zatímco on muzicíroval u paní de Lessepsové... zkrátka můj příběh... ani zkomolený, ani převlečený, ale jaký vskutku je, což mě dost překvapuje. Da Costa poznal Blanca a Cassagnaka v souvislosti s jedním soubojem, v němž byl Cassagnac vybrán za rozhodčího. Diví se, že obdivuji Gambettu, a říká mi, že kdybych obdivovala Cassagnaka, pochopil by to... Udělala jsem zděšené gesto a on se dal do smíchu se slovy, že to čekal. Sehrála jsem svou roli velmi dobře a ten ubohý Brazilec věří, že když obdivuji Gambettu, nenávidím Cassagnaka. Vychvaloval mi toho... rytíře, „muže tak statečného, tak smělého, tak odvážného, a přitom beránka před vlastní ženou". Pokládá to za obdivuhodné. A já také, po pravdě. Sepisoval se protokol a jeho žena řekla, že „takhle to není ono", takhle se to má dělat, a dali jí za pravdu, Cassagnac něco namítl, ale ona si to přála a on svolil. To bych radši dostala políček... totiž, vyšlo by to nastejno... Vykoupala jsem se poprvé v moři, a to všechno dohromady způsobuje, že bych si moc přála mít záminku k pláči. To bych se radši ustrojila jako sběračka slávek, než abych měla měšťácké šaty. Ostatně má povaha je nešťastná, chtěla bych dokonalou harmonii ve všech podrobnostech života, často mě věci, které platí za elegantní a hezké, urážejí jakýmsi nedostatkem umění, zvláštního půvabu, čehosi nevím čeho. Chtěla bych vidět svou matku elegantní, vtipnou, anebo aspoň důstojnou, hrdou... ach, ten zatracený život! Opravdu, takhle se lidé netrýzní... Malichernosti?... Vše je relativní, a působí-li vám špendlík stejnou bolest jako nůž, co k tomu mají co říct mudrci?
Kníže Ouroussoff mi píše tento dopis, [chybí]. Ale neodvažuji se o nic žádat.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále stojí, že verše byly anglicky („vers anglais") a nazývaly Marii „nebeským zjevením" (vision céleste). ↩