Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 17. srpna 1879

Včera večer přišla vzepětí, modlitby... takže jsem dnes ráno málem čekala, že se v novinách dočtu o smrti Cassagnacovy ženy... Proč neříkat věci bez obalu?
Na pláži s knížaty Karageorgeviči. Pánové Colonna a de Plancy. Večer koncert, po jehož skončení vidíme pana Lachauda syna s princem Viktorem. Přirozeně jsme na Lachauda velmi roztomilé, abychom si lépe prohlédly prince, který je velmi vysoký a má neobyčejný pohled. V sedmnácti letech ještě krása nemůže být dotvořena, ale myslím, že bude velmi krásný, a hlavně krásný onou vážnou a jemnou majestátností, která je už teď jeho hlavním rysem a která trochu nepatří k jeho sedmnácti letům. Nos má trochu krátký, ještě o málo a byl by příliš krátký. Nevím, jak zde vysvětlit, jak se mám pustit do množství úvah filosofických, metafyzických, ba i mystických;
ale nakolik neklidný, křehký a téměř trpící výraz onoho Svatého Ludvíka císařské rodiny říkal: nebude vládnout! — natolik klidná vážnost a naprosto neobyčejné oko toho, jehož jsem dnes večer viděla, říkají: Bude vládnout! Nikdy žádný uličník ani měšťák neměl tak hluboký a znepokojivý pohled jako moře, když na ně člověk shlíží z paluby lodi. [Ale] když takhle upírám zrak na vodu, jsem okouzlena a chtěla bych se do ní vrhnout. Oči budoucího císaře mi konečně dávají pochopit, co básníci míní, když přirovnávají oči k vlnám. Jenže myslím, že se to přirovnání zběsile nadužívá, neboť až dosud jsem viděla takové jen princovy oči. Říká se, že ty oči jsou černé; mně připadaly bez určité barvy, ale doslova hluboké a uchvacující jako moře.
Cassagnacovy oči jsou černé a rozkošné, ale to je něco docela jiného, a ani já v nich nedokážu najít nic předurčeného ani osudového jako v očích Napoleona I. Cassagnac má magnetický pohled, pod nímž se člověk cítí tát a pod nímž by chtěl zemřít... neříkám to z lásky, ale prostě proto, že myslím, že by to byl příjemný pocit.
Cassagnac je velmi krásný. Jsou ženy, které pokládají za krásného pana de Janzého. Pan de Janzé je střední postavy, urostlý, plavovlasý, modrooký, růžových, trochu do cihlova zbarvených tváří; oblečen k pohledání. Ale rozdíl vidíte i odtud. Cassagnac je středověký rytíř nebo velmož z dob Ligy či Frondy. Je také imperialistický poslanec, obhájce rodu Bonapartů a císařského režimu, a jeho zápasy a jeho rozruchy se možná budou zdát zajímavé těm, kdo budou žít za tři sta let, tak jako nás, moderní měšťáky, okouzlují ty vzdálené epochy, o nichž jsem právě mluvila. Lituji, že jsem o něm v tomto deníku mluvila sprostými slovy, ale stavěla jsem se vždy na stanovisko jeho hanobitelů a snažila se mu najít zásluhy, i když jsem smýšlela jako oni. Hrdinové, kteří nás okouzlují, k nám docházejí shrnuti v dějinách či v románech a zbaveni všeho, co má skutečný život ve všech dobách měšťáckého. Ano, jenže je tu stará Couveletová a Acardovic dívka a ten malý švagříček.