Středa 13. srpna 1879

Od včerejška, od jedné hodiny v noci, jsme v Dieppe.
Krishaber mi nechal na vybranou mezi Mont-Dore a mořem. Mont-Dore je daleko, Dieppe je hned blízko, Karageorgevitchové jsou v Dieppe. A potom, právě jsme chtěly nasednout do omnibusu, když přišel Blanc. „Blanci! Pojeďte s námi!“ řekla jsem. „Rád, ale do Mont-Dore je to věru daleko, kdyby to bylo Dieppe...“
„Tak tedy budiž Dieppe, bude to zábava.“
Přeji si, aby to byla zábava. Po celé čtyři hodiny, co cesta trvala, jsme si vyprávěli historky o staré Couveletové, která posloužila jako záminka ke každému hovoru páté přes deváté, jeden nesmyslnější než druhý.
A Blanc, kterému se náramně posmíváme, se chytí za bradu a vítězoslavně nám praví: „a přece tahle uličnická postavička svedla už pěkných pár žen“. Když ale viděl, jak se šíleně smějeme, obrátil to v žert a tu a tam tu větu i to gesto zopakoval. Neříkáme mu už jinak než „uličnická postavička“.
Jsme s Karageorgevitchovými.
Copak jsou všechna ta přímořská města stejná? Byla jsem v Ostende, v Calais, v Doveru, a teď jsem v Dieppe. Páchne to dehtem, lodí, lany, voskovaným plátnem. Fouká vítr, člověk je ze všech stran vydán napospas a je mu úzko. Páchne to mořskou nemocí. Jaký rozdíl proti Středozemnímu moři. Tam se dýchá, tam je co obdivovat, tam je člověku dobře.
A tam to nepáchne všemi těmi ošklivostmi jako tady. To už mám raději pěkné zelené hnízdečko jako Soden, Schlangenbad a jaké musí být i Mont-Dore.
Přijela jsem se sem nadýchat! Ach, to tak! Mimo město a přístav je vzduch zajisté lepší. Všechna ta severní moře se mi nelíbí. A ze všech zdejších hotelů je moře vidět teprve z pátého patra. Ó Nice, ó San Remo, ó Neapoli! Ó Sorrento! Nejste planá slova, nejste přehnané ani znesvěcené cestovními průvodci, jste vskutku krásné a božské!
Jsme velmi elegantní. Včera v Paříži jsem jela s Berthe do Bois a potkaly jsme Hechta, který mě co nejmileji pozdravil.
Blanc zůstane tady až do soboty.