Neděle 10. srpna 1879

Včera večer jsem se dlouho modlila k Bohu, ale necítila jsem, že by mě byl vyslyšel. Jsou věci nemožné, a žádá-li je člověk, je to marné.
Jela jsem s Berthe do Bois. Zase s ní vycházím, je to nebezpečné, ale baví mě to. Cestou jsme hráli takový bezik se jmény, ti staří. Večer v cirkuse spousta lidí. S námi Blanc, Bichinsky a Alexis.
Cítím, že svou slávu nezískám malováním, ale sochařstvím. Dnes jsem zachvácena vášní pro sochařství.
Odjet, nebo zůstat? Kufry jsou sbalené. Můj lékař, zdá se, nevěří v účinnost vod z Mont-Dore. Co na tom, jedu tam odpočívat. A po návratu budu muset vést neuvěřitelný život. Budu malovat, dokud bude světlo, a večer budu sochat. Krom toho si budu muset vytvořit styky u prince.
Ráda bych prokázala Zesnulému nějaké služby. Kdybych jen mohla získat dopis pro vyslanectví, bylo by vyhráno. A já pro to nehnu prstem! Vůbec, ale vůbec ničím.
Jsem bláznivá. Na tom nesejde. Přísahám vám, jak říká Cassagnac, že se z toho dostanu.
Odjíždíme nejpozději pozítří.
Poslala jsem svou fotografii knížeti Ouroussoffovi, jemuž jsem ji slíbila v Sodenu. Pokud mi odpoví milým dopisem, požádám ho o list. Krom toho řeknu mámě, ať si o jeden napíše Anitchkoffovým. Sochařství!
Opustit Paříž, žít jinde! To je nemožné. Chtěla bych jen čas od času zajet a strávit kdovíkolik dní v Itálii. Nesmí se vědět, jak dlouho tam člověk zůstane.
Člověk tam jede a je tak šťasten, že na všechno zapomene, a pak ho jednoho krásného dne realita povolá zpět a on se vrací do Paříže. Takový je život. Jsem rozechvělá všemi těmi plány, záměry, touhami, ctižádostí!
Chudák Berthe přišla a my jsme ji vzali s sebou do Bois. Skoro se pozvala sama, je tak smutná. Její manžel se honí nebo tráví čas a prochází se s paní Boydovou. Paní Boydová s ním ve všem souhlasí, ti dva tvoří společnost sami pro sebe a mladou ženu nechávají věčně samotnou.
Berthe to říká jen se smíchem, dokonce by se rozkřičela, kdyby jí to někdo řekl bez obalu, ale je to viditelné a srozumitelné komukoli. A kdyby jistá podezření nebyla naprosto nemožná, nevím, co bych si o tom všem myslela. Kdyby vina ležela na ubohém dítěti, nepřicházela by sem věčně trávit čas s ženami. Miluje svého manžela a byla by nejšťastnější ze žen, kdyby na ni chtěl být hodný. Honí se s pány de Boishébertem a de Rohanem; ti dva pánové, o nichž, když jsem je jmenovala jako Lancasterovy společníky, Gavini prohodil: „Ah! ha! Pak je jasné, že je to taškář." Ta ubohá hloupá Berthe vypadá tak smutně, že je mi jí líto a že zapomínám na tu příhodu s maskou.
[Potkáváme Gaviniovy a] křičí na nás, že nás jeli vyprovodit, protože odjíždíme. V půli cesty mě berou do svého kočáru, a tak dojíždíme k nim, kde se mě zase ujímá moje rodina.
Nemám co říci, leda že myslím jen na... na Zesnulého.
Ale ano! Musím vám povědět, že Majáček byl spatřen v Mabille se ženami, jimž nahlas říkal: „Je mi líto, že vás nemohu pozvat k sobě, ale to chápete, holčičky moje, když člověk bydlí v Palais Bourbon!" Měla jsem ho málem za čistého a bez poskvrny. Tohle mi ho kazí. Bylo dost naivní věřit, že je čistý... ale šlo to k tomu jeho druhu krásy.