Neděle 3. srpna 1879

Včera jsme byli v čelní lóži, teta, Dina, já a pan Gavini. Velmi na očích a hodně okukovaní.
Dina byla v černém, velmi podmanivá a hezká. Já v bílém, velmi dlouhé šaty z indického mušelínu, fichu, které nechávalo prosvítat začátek krku a které se rozkošně drapírovalo… Mušelínové rukávy až po loket včetně, přiléhavé. Mitýnky, které pak svlékám, abych pózovala s rukama a pažemi.
Gambetta v přízemní lóži, Clemenceau po naší levici a po pravici, téměř proti nám, Arnaud, jinak řečeno občan Josef. Gavini nám ho ukazuje a dodává, že mi ho musí představit. Ale je v průchodu zachycen Juliette Lamberovou (paní Edmond Adamovou), která ho poznala v Nice a která ho volá do své lóže a mimo jiné [se ho ptá], s kým je, a [chválí mu] tu mladou osobu, které si všimla a která je plná vznešenosti a půvabu.
Pak markýz de Molins, pak Lenglé a tak dále, zkrátka žádný Arnaud, pozdravili se teprve, když jsem se procházela ve foyer zavěšena do Gaviniho. A musím říct, že ten mladý občan zdraví s grácií, a vzhledem k přítomnosti dámy držel klobouk smeknutý, dokud jsme docela neprošli kolem.
Ale vyprávím vám to všechno se sevřeným srdcem a se slzami v očích. Postihl mě zármutek. Můj pes, Coco 2, zmizel. [Stalo se to, když jsme šly] do divadla. Udivilo mě, že jsem ho po příchodu neviděla, jak se ke mně řítí, a šla jsem se po něm podívat u ostatních. Tu mi řekli, že je ztracený. Vám je to jedno, ale já jsem to ubohé stvoření nesmírně milovala, pojmenovala jsem ho ještě před narozením a byla jsem k němu připoutaná stejně jako on ke mně. Zkrátka, vy to nemůžete pochopit! jaký je to pro mě zármutek.
Pořád jsem zůstávala sama u práce s tím psem, který mě nikdy neopustil… Moji, kteří vědí, že mě to bolí, zachovávají chmurné mlčení. Maminka pobíhala celý večer. Po návratu jsem sešla na ulici a prosila strážníky, ať mi ho přinesou, jestli ho najdou. Všem služebným bylo prohlášeno, že musejí psa přinést, nebo odejít. Je to čtvrtý pes za rok. Nejprve Pincio 1, pak Coco I, před týdnem Niniche a včera můj pes.
[Ráda bych se] dozvěděla, že ho zabili. Aspoň bych ho už nečekala a nehledala. Ve způsobu, jakým zmizel, je neuvěřitelná nedbalost služebných a hlavně Rosalie, která je neodpustitelná, protože ví, jak mi na tom psovi záleželo.
Jestli se mi někde líbí, tak jedině tady. Dozvěděla jsem se to beze slova a říkala si potichu, že je to docela přirozené. Vskutku, všechny velké i malé zármutky, trampoty, mrzutosti, nehody v nepravý čas jsou stvořeny pro mě. Kdyby neexistovaly, vyrobili by je pro mě. A tak jsem zcela smířená.
Jeden navíc, jeden míň. Musí se zavřít oči, zacpat uši a počkat, až to přejde, dokud nepřijde další. Jsem dobře vycvičená, věřte; a tak se mohu chlubit, že jsem netečná; rozčiluji se jen v hovoru! nebo ze žertu. Nešla jsem si lehnout a poté, co jsem se vyplakala… u okna jsem spala na zemi.
Ne že by to bylo nějak dojemné, ale… je to docela prosté.
Jen jděte, čekám od osudu všechny jeho špinavosti. Vždycky se najde nějaký způsob, jak se z toho dostat.