Sobota 19. července 1879

Tony je se mnou dost spokojený, a pak jsou tu lidé, stará Gaviniová a jiní. Paní Randouinová, Berthe. A na večeři Mouzayovi, kteří odjíždějí. S paní de Daillens se nikdy nenudím. Stalo se nám, že jsme spolu zůstaly pět i šest hodin v kuse, aniž by naše rozprava na jediný okamžik pocítila chlad či rozpaky.
Už dva dny nosím v živůtku Zesnulého dopis a vážně si myslím, že Julian má pravdu.
Mouzayovy ho potkaly na bulváru zářícího a krásného. Nenávidí ho. Jistá slečna de Linselles (?), s níž se stýkají, je Paulova sestřenice a jeho bývalá ctitelka. V tuto chvíli se zabývá obchodními pochůzkami a tak trochu i svým dávným plamenem, což obchodním operacím nebrání. Je to ona, kdo tvrdí, že Paul je milencem paní de Boishébert, protože ho často vídá chodit k oné dámě. Je to také ona, kdo vysvětlil ten vztah s Marií Presseqovou.
Tato slečna je z velmi dobrých rodinných svazků, ale byla chudá a nyní je na mizině.
A Popaul, když se dozvěděl o její lásce, jí pověděl důvody, proč si ji nemůže vzít, a poradil jí, ať vstoupí do kláštera.
Je dost odporné být mužem úspěšným u žen, ale na ten poněkud příliš nápadný rys zapomínám, takže cítím jen obdiv a hlavně slepou náklonnost. Není divu! Vždyť nikoho nevídám!
Snad má Julian pravdu.