Úterý 24. června 1879

Minulou sobotu jsem ukázala malovanou studii aktu Tonymu a on mi řekl, abych namalovala další. Tudíž malujeme studie aktů.
Velmi ráda čtu, co obsahuje „Pays", ty anglické dopisy; snadno uhodnete, jaké komentáře bych pronesla. Slzy mě pálí v očích, zadržuji je; a tak pláču nosem. Nemyslete si, že jsem utěšena, nikdy se z toho neutěším; budu na to myslet méně, nebudu na to myslet vůbec, ale pokaždé, když na to pomyslím, nebudu utěšena. Kdyby byl zemřel na trůně, všechny ty projevy soucitu by se mě sotva dotkly, ale když vidím bolest či zděšení všech a obzvlášť soucit, který budí ta nešťastná matka, srdce se mi svírá. A pak — všechna ta projevená soustrast v novinách… mě dojímá. Co naděláte, ten zločin pokládám za příšerný, neboť jde o zločin. [Škrtnutý řádek]
Má bolest [byla dosti opravdová], aby mě už příliš nebavila. Unavuje mě to.
Povahy rozumné a vážné nemohou být neštěstím tak rozdrásány jako povahy, jako je povaha císařovny.
Při tom všem Cassagnacovi nezáří a za těchto okolností mi vyšlo najevo, že Paula neberou tak docela vážně. Byla by to útěcha, kdyby tato neslýchaná událost, pro každého muže, který není tak docela hovado, příšerně bolestná, nebyla tak nemilosrdně pobuřující a ohavná. Je to zrada, zločin. Ubohé dítě, když pomyslím, jak musel křičet, zápasit, volat o pomoc!
Opuštěný, opuštěný, opuštěný těmi hanebníky! Vydaný napospas těmi zbabělci! Cožpak nejste jako já pobouřeni až do hloubi duše a cožpak [nepláčete] slzy upřímné a hořké, když pomyslíte na tu nešťastnou ženu, jež tam čeká dopis od svého ještě živého syna, který je mrtev.