Čtvrtek 19. června 1879

Neměla jsem v úmyslu tam jít, ale dostaly jsme lístky od jistého Bičinského, naturalizovaného Francouze polského původu, zaměstnaného na ministerstvu války; poznali jsme ho u Doubeltové.
A pak — tento týden se v ateliéru nepracuje kvůli modelovi, který nevydrží v póze, zkrátka tam jdeme.
Dina, teta a já. Obidine se s námi setkává na nádraží a vyrážíme. Kongres člověk nevidí každý den. (o půl čtvrté) jsem docela v ráži. S důstojnickými lístky se člověk musí obrátit na přátele, posílám pro Duguého, který se dává do pohybu, pak přichází Janvier. Při tom všem je zasedání na hodinu přerušeno, zůstáváme v čekárně, poslanci vycházejí a mezi nimi i krásný Arnaud, prochází kolem nás, vidí nás, otáčí se, zastavuje se a dívá se.
— Vrhl na mě pohrdavý pohled, když jsem se k vám přiblížil, povídá mi Obidine.
Nevím, byl-li to pohled pohrdavý, ale byl to pohled divoký a skvostný, jako ten muž.
Je to arabský oř. Ta obdivuhodná pleť a ty nádherné vlasy ostříhané nakrátko, ale husté a kadeřavé jako vlasy, jaké se dělají bronzovým bustám. A to vystupování a ta hrdost! Ale hodina byla dlouhá a šli jsme (Arnaud už odešel) na limonádu do kavárny, a byl to Obidine, kdo zaplatil obnos 1 franku 20 centimů. Tu potkávám Bescherella, prosím ho, aby nás usadil, je dnes samý med! a usazuje nás znamenitě za přispění Duguého. Bylo to nádherné podívání. Zdá se, že bouře byly od desíti do tři čtvrtě na dvanáct a pak od půl čtvrté do pěti, ale po druhém přerušení už jen několik řečníků z pravice přichází říct své slovo. Ale pohled na síň je majestátní. Robert Mitchell přichází říct, že bude hlasovat pro návrat, neboť soudí, že už nehrozí parlamentu v Paříži žádné nebezpečí. Ale můj první pohled patřil Cassagnakovi, jehož hnusná tchyně ho se zalíbením lorňovala. Špinaví lidé! Cassagnac, který stál o něco výš než na svém obvyklém místě; vzpřímený, vážný a klidný, Cassagnac krásný, jak jsem ho nikdy neviděla, krásný jako nikdo na světě… Může si vzít, koho bude chtít, třeba kuchařku své tchyně, bude-li mu libo, přesto zůstane bytostí, před níž je třeba pokleknout. Jaká pleť, jaký pohled, jaké gesto. A nemá-li pružnost a mladý půvab toho Araba, má svůj vlastní půvab, půvab všemocný, který mě klade k jeho nohám. Jsem na jeho sňatek zvyklá a nacházím ho zase, krásnějšího, obdivuhodnějšího, zbožňovanějšího než kdy dřív.
Vystoupil na řečniště uprostřed mručení levice a hned zprvu ho rozdrtila krutá věta předsedy Martela, jenž vyzýval shromáždění k mlčení, „aby ani slovo řečníkovo nepřišlo nazmar".
Oficiální a strašlivá ironie, proti níž se nedalo nic dělat, takže neřekl nic a nechal mručení a dušené výkřiky docela utichnout, a pak vážným, pohrdavým hlasem: Děkuji, pravil, panu předsedovi za poznámku, kterou právě učinil a jež dokazuje, že nemá žádnou důvěru v nestrannost tohoto shromáždění. Jak vidíte, sňatek ho neotupil. Ale přečtěte si těch pár slov, která pak ještě dodal a která nechci zkomolit, slov, jež se stanou slavnými a historickými, bude-li, jak vše nasvědčuje, císařství na prahu Francie.
Ale nepouštějme se do vážných věcí.
Vracíme se s Duguém a Obidinem. Jsem ráda, že žiji, vcházíme ke staré Gaviniové, která je sama, protože Gavini je na Korsice se všemi ostatními Korsičany kvůli Pietriho volbě. Je celá užaslá, že jsme dostaly lístky, ona žádné sehnat nedokázala. Vyprávím jí všechno i své obdivy a v tom rozkošném rozjaření se vracím domů, spokojená a veselá. Jenže Gaviniová soudí, že jsem hloupá, že jsem nepromluvila na Victora Huga, který byl s námi v tramvaji a který, vida můj zvědavý a obdivný pohled, se na mě usmál a pozdravil mě.
Je to pravda, je to génius, není co… zkrátka… Stará Gaviniová rovněž soudí, že její muž je hlupák, že mi nepředstaví Arnauda, který jí o mně mluví a o kterém mluvím já… Gavini není hlupák, ale je multedofil. Sakra. My, včetně maminky, jsme dali dobře najevo, že o něho nestojíme. Tak vida, nemluvme o tom Korsičanovi k provdání, dráždilo by mě to. Jsem veselá. Cassagnac je bůh, Arnaud je anděl a já bláznivá.
Ale nemám štěstí, Dina by udělala dobře, kdyby ulovila Obidina, který je pro ni dobrá partie, prý je velmi bohatý. Tolik si to přeji a předzvěsti jsou dobré: když vystupovala z tramvaje, našla podkovu zrovna pod nohama Victora Huga. To přináší štěstí.