Úterý 10. června 1879

Ti výteční Karageorgevitchovi u nás večeřeli a až do desíti hodin večer zůstali u mě, obdivujíce mé kresby, náčrty, kostlivce a tak dále. Bojidar si konečně zatančil valčík s Amélií (tím kostlivcem) — odměna, kterou jsem mu dlužila za to, že mi uspořádal knihy.
Je překrásně, jsem trochu unavená ze včerejšího plesu. Byla jsem půvabně oblečená a dosti hezká, ale když jsme tam přišly, neznaly jsme ani živou duši. Pan de Plancy mě vytáhl z mého koutku, kde jsem se schovávala za záclonou; tančila jsem s ním a hned nato přišel kotilón, který jsem tančila s panem d’Hauteville a přirozeně s mnoha dalšími. Zkrátka myslím, že jsem se ke konci trochu bavila, ačkoli jsem zaslechla vévodkyni d’Abrantès říkat, že přijela z Versailles… To bylo zasedání…! Schovávám vám „Figaro“ a „République Française“.
Mrzí mě, že jsem tam nebyla… a jméno paní de Cassagnac mě uvrhlo do „oceánu“ rozličných pocitů.
Článek v „République Française“ se mi líbí, je dosti pravdivý a Cassagnaca lze snadno vidět tak, jak je v něm vykreslen. Ať tak či onak.
Multedo přišel během dne, a protože teta na okamžik vyšla ze salonu, znovu mi mluvil o své oddanosti, o své lásce a tak dále. Tu jsem mu prostě a poctivě řekla, že v mé mysli neprodělává ani vzestup, ani pokles, neboť je přítel, lhostejný člověk, příjemný velmi laskavý a nic víc.
„Vím, že nejsem dost významný, vím, že nejsem nic a že vy jste velmi ctižádostivá…“
„To je pravda, velmi ctižádostivá.“
„Vy nikdy nebudete milovat?“
„Myslím, že ne.“
„Neoceníte tedy přednosti srdce, oddanost…“
„Oddanost!… — to je slovo, kterým se označuje… však vy dobře víte co.“
„Nejsem schopna ji ocenit.“
„Jste hrozná… Víte, že jsem se s vámi přišel takřka rozloučit? Uvidíme se až příští zimu.“
„Bože můj, ano, člověk přijde, odejde, jsme velmi dobří přátelé, může to tak trvat deset let, není to ideál existence?“
„A co kdybyste trochu milovala někoho tak málo významného, jako jsem já?“
„Proč mluvit o nemožných věcech? Nelze předvídat ani rozumově posuzovat zázraky… a pak, v Evropě se to stává tak zřídka…“
Ten včerejší ples mi opravdu udělal skoro radost, a myslím, že kdybych tam chodila často, dokonce bych si i tanec oblíbila.
Ale bála jsem se a byla jsem rozpačitá… jako bych měla patnáct let.
K večeři ti dobří republikáni podávali šunku!! Bylo tam i něco jiného, ale ty špatně nakrájené kusy šunky měly čestné místo a vypadalo to ošklivě.
Vrátila jsem se ve čtvrt na čtyři, paní má matka přemohla svou nemoc, aby mě uvedla „do společnosti“, jak si myslí.
Zkrátka, je krásně, je skoro jedenáct hodin, půjdu spát, jenže si to nezastírejme: myslím často a hodně na Cassagnaca, který se ostatně nechová tak, aby se na něho zapomnělo.
Poslouchala jsem, co mi ostatní říkali nebo co si říkali mezi sebou, a zařizovala jsem si vlastní život stranou. Cassagnac se vracel ze zasedání k nám, a pak to pokračovalo navzdory těm výtečným Karageorgevitchovým, jimž jsem zdvořile odpovídala, ač jsem byla myšlenkami jinde.
Včera na plese, když se mluvilo o zasedání, zeptala jsem se pana d’Hauteville, zda zná Cassagnaca osobně.
„Ano, slečno.“
„Je milý?“
„Hm… ano, vycházíme spolu dobře, ale je spíš nevrlý.“
„A jeho žena je milá?“
„Je to myslím nějaká obchodnice s obnošenými šaty nebo pradlena, neznám ji.“