Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 19. května 1879

Vešla jsem do Julianovy zpovědnice požádat ho, aby vyměnil mužského modela ke kompozicím, neboť sobota o čtvrté mi nevyhovuje; a dobře jsem se vystříhala žádat o to přede všemi — kdyby svolil, křičelo by se o… ni-potismu, ten výraz se sem nehodí, nemám čas. Tak jsem tedy vešla a zůstala bezmála dvě hodiny, což se zdá pohádkové; nejprve mě začal nadchnout, abych pracovala víc, řka, že kdybych měla krev v žilách, začnu příští rok. A pak jsem mluvila o modelech a o jednom pánovi jsem řekla: je vysoký, černý, velmi krásný.
— Tak pořád stejný typ! A nato… Julian mě (vyšpehoval) a četl v mém… jako v knize během bonapartistického období, nebylo to těžké, a pak — mám tu chvályhodnou zvyklost dávat všechno uhodnout a vzbuzovat podezření na věci, které neexistují. Zkrátka, usoudila jsem, že bude lépe vyložit, jak se věci mají. Řekla jsem jen pravdu, totiž že jsem žila z přátelství a že jsem ho pokládala za rytíře ze středověku, a že teprve tváří v tvář jeho poslednímu kousku jsem snad uvažovala jinak a měla zatočenou hlavu. To je pravděpodobnější. Pak jsem vyprávěla o těch pěti ženách, aby pochopil, v jakém poměru jsme spolu byli.
Otec Julian si představuje, že ten muž je navždy mým pánem, že tato první láska je nesmazatelná a že ať jsem sebevíc prohnaná, on mě napálil — a celou hromadu dalších myšlenek, snad i správných. Vysvětlila jsem především, že přicházel za věnem a že já myslela na donquijotské věci. A protože ten žid Julian dál líčil ony zmatky, jimiž tak silně utrpěla má práce, dala jsem mu své slovo, že nebylo víc, a že to skončilo dopisem tohoto znění: „Nejprve jsem se domníval, že nejste na prodej, potom jsem usoudil, že stojíte víc."
— Bylo by to bývalo švihnutím bičem, řekl mi ten vychytralý ideál Améliin, kdybyste byla v jeho očích neztratila cenu tím, čemu sama říkáte „bláznovství", dětinstvími. Ať tak či onak, vizte, jak jste navzdory tomu, co nazýváte svou zkušeností, dítětem tváří v tvář mužům tohoto druhu.
Náramně mě bavilo o tom všem hovořit a ukazovat své vznešené city. Teprve teď vidím, že nikomu neuniklo mé pohnutí a že: Jakže! pravil Julian, když vám ulétávaly věty jako: a uváděl mi věci, které jsem pokládala za docela nevinné a které jsou tak nehorázné, že si o mně mysleli, že jsem do Cassagnaka bláznila. Dobrák usuzuje, že jsem jeho otrokyně, jeho věc, a že jsem-li blázen do někoho jiného, je to jen hluk, který se snažím vyvolat v hlavě a který nedosáhne k srdci. Tu mu povídám, že namaluji jeho portrét.
— A tím to nekončí.
— Myslíte, že se mi bude dvořit. Nikdy se neodváží!