Pondělí 12. května 1879

Jsem hezká, šťastná a veselá. Jdeme do Salonu s de Daillens a pak hovoříme o všem možném, protože jsme potkali malíře Bérauda, kterého jsme na plese pod maskou škádlili a který prošel kolem nás, aniž co tušil. Mezitím se mé dámy procházely po svém a viděly na Champs-Élysées velkého Popaula. Všechny se zase setkáváme u nás a Dina s de Daillens jdou se mnou koupit štětce, přičemž mluvíme o Multedovi a jeho výtečné povaze.
Dina tvrdí, že by se z něho dal udělat opravdový a oddaný přítel. Já jí tedy téměř dávám za pravdu, ač jako příklad uvádím přátelství Popaulovo, přátelství, jemuž Dina vždy přehnaně nedůvěřovala; zatímco já jsem tu nedůvěru pokládala za pózu. Jak jsem mohla pochybovat o velkém Paulovi? Snad nikdy nebyl vysněn čistší svazek než ten, který… jsem doufala uzavřít mezi ním a sebou. On to nepochopil.
Teprve když jsem ho viděla se ženit, napadly mě jiné myšlenky; jedině jeho sňatek způsobil onen obrat v mé mysli… ba ani ne obrat… jen jsem si prostě pomyslela, že… když už to tak je, bylo by lépe, kdyby tou ženou byla já. Vím, že se vyjadřuji špatně. Nedokázala bych vám vylíčit tu bláznivou důvěru, vážnost, úctu, poddajnost a nesmírnou náklonnost, kterou ve mně ten muž vzbuzoval. Byla to láska?
Nevím to přesně. Byla to… chůva, velký ochránce, anděl, bytost zcela zvláštní; spočívala bych v jeho náručí, vyprávěla bych mu hromadu historek, chodila bych se oblékat do jeho pokoje a uléhat do jeho postele… odkázavši ho ovšem na koberec či pohovku. Neměla bych ani strach, ani ostych… bylo by to jen jiné já, jež bych měla za stálého diváka toho, co miluji a co mě na sobě baví. Když říkám stálý divák, neznamená to víc než obyčejné stýkání přátel. To on nepochopil a Dina se posmívá jeho rytířským manýrám, protože takové city nepřipouští. Ať tak či onak, teď už vím, že je to velký trouba, a zbožňuji ho… ó! jistým způsobem; už je jen podřízený.
Obraz od Breslau je velké krásné plátno, které vyplňuje velké krásné křeslo ze zlacené kůže, v němž sedí její přítelkyně Maria v tmavozelených šatech tlumeného tónu, s něčím modrošedým u krku; jedna ruka drží portrét a květinu, druhá svazek dopisů, který právě rozvázala z červené stužky. Prosté uspořádání, známý námět. Obdivuhodná kresba a veliká harmonie tónů, které působí téměř půvabně. Nevím, zda neřeknu nějakou nehoráznost, ale vy přece dobře víte, že nemáme žádného velkého umělce. Je tu Bastien-Lepage, který bloudí v námětech bez půvabu a bez zajímavosti.
Ti ostatní? To je znalost, zvyk, konvence, škola; mnoho konvence, nesmírně mnoho konvence.
Nic pravdivého, nic, co by se chvělo, co by zpívalo, co by uchvátilo, z čeho by člověka zamrazilo, co by rozplakalo. O sochařství nemluvím, nikdy jsem ho neviděla dost, abych o něm mohla mluvit. Když člověk vidí to příšerné mihotání žánrových obrazů a ty strašné domýšlivé průměrnosti, ty obyčejné nebo dobré portréty, div se mu nezvedne žaludek. Pro dnešek jsem za dobré uznala jen portrét Victora Huga od Bonnata, ale Bonnat už dal všechno, od něho už nelze nic čekat; a pak, a možná dokonce především, plátno od Breslau.
Améliina plátna, studie starého Fusca namalovaná v téže době, kdy jsem v ateliéru vytvářela první malbu. Obyčejná studie. A odporný portrét jakéhosi velmi obyčejného pána. Křeslo od Breslau je špatně nakreslené, žena se ho jakoby trochu křečovitě drží, protože se zdá, že se naklání směrem k publiku. Škoda. Uvádím Bonnata, protože je v něm opravdovost, a Breslau, protože shledávám, že všechny její klidné tóny zpívají. Nepřipouštím, aby člověk dělal jako Lefèbvre všem svým ženám stejné prsty u nohou, to mě dráždí a přivádí k zuřivosti.