Neděle 11. května 1879

Probouzím se v bláznivé veselosti a jdu s mámou do kostela jít lidu příkladem. Kupodivu jsem dnes, po delší době, velmi hezká. Jdeme ke Gaviniovým, je tam spousta lidí, tři bývalí velvyslanci a kdovíkolik ještě; včera stará Gaviniová večeřela u Rothschildů s naším velvyslancem, nad čímž má teta má ten nevkus tvářit se překvapeně, dodávajíc, že kníže Orlov nikam nechodí, je neviditelný. Ale kdepak, ale kdepak, dostalo se jí odpovědi.
Načež jedeme do Lesa, kde se nudím navzdory své hezké, tak klidné tváři. Mouzayovi u nás večeří… smějeme se a klábosíme a vykřikujeme…
Ať tak či onak, po návštěvě u Gaviniových a projížďce Lesem už nevěřím výtvarnému umění a je mi těžko, převelice těžko u srdce.