Neděle, 6. dubna 1879

Mám malý ranní klobouček tak decentní, že se nebojím jít sama strávit dopoledne v Louvru. Ale protože mi ten klobouk, ač distingovaný, sluší, dobývám si srdce jednoho mladého umělce, který mě celou dobu sleduje a v chodbě, kde není nikdo, riskne smeknutí klobouku, ale já jsem nic neviděla a on z toho byl dost vyvedený z míry.
Odpoledne mají oba salony, otevřené a velmi krásné, to štěstí přijmout kněžnu Karageorgevitchovou s jejím manželem, Madame Mavrocordatovou s dcerami, pak matku Gaviniovou a Linsingenovou.
Večer, když jsem zůstala docela sama, jsem se zpěvem tak rozohnila, že mi ještě teď buší srdce a září oči.
Tady je útržek novin, ale skoro nic to se mnou neudělalo; jestli si ho schovávám, je to z ješitnosti, ráda dokazuji, že se nikdy nepouštím do ničeho bezbarvého. A pak! co naděláte, ten muž je tak můj… samec.
Doufám pevně, že chápete smysl, který tomu výrazu dávám, dodávám to pro většinu, která je dost hloupá.
V pátek večer, v cirkusu na Champs-Elysées, velké volební shromáždění téměř šesti tisíc osob k projednání kandidatur Bindera, Godella a Dallignyho.
Pan Paul de Cassagnac dosáhl skutečného řečnického úspěchu, když hájil zásadu vzájemné podpory: ve druhém kole hlasování volit toho z kandidátů, který v prvním kole získá nejvíce hlasů.