Čtvrtek, 3. dubna 1879

Koneckonců je život dobrý, zpívám a tančím, když jsem docela sama, neboť úplná samota je velká slast. Ale jaké mučení, když je narušena [Začerněná slova: hned tetou, hned malou Oelsnitzovou, ta malá mi znechucuje život, stejně jako mi jej znechucuje služebnictvo a rodina, a přece ta] rodina… poslyšte, dnes ráno, když jsem se vracela z ateliéru, představila jsem si, že jsem šťastná, a nevěříte, jakou něhu jsem našla na dně svého srdce pro všechny své blízké, pro tu dobrou tetu, samá oddanost a sebezapření., ale ono je to tak, nejsem šťastná.
Malá Oelsnitzová mi znechucuje život. Už nepiju čaj, protože ho nalévá ona, a když musím jíst chleba, který nakrájela svýma rukama, I! Přivodím si výduť na srdci, jak jako šílená běhám po schodech, abych ušla vteřinu cesty bez ní a předešla ji. Když beru karafu nebo nádobku na ocet, beru je úplně obráceně, abych se nedotkla toho, čeho se dotkla ona. Má v sobě cosi hmyzího, ta ubohá dívka, a její žalostný výraz a její černé nehty mě bolí a vzbuzují ve mně odpor.