Sobota, 29. března 1879

Slečna Oelsnitzová zašla s mou navštívenkou ke Gambettovi, který posílá vstupenky. Ale řekněme nejdřív, že malba jde, že to začíná být ono, že je tam i něco dobrého atd. atd.
V nepřítomnosti starého Gaviniho tam jedeme až ve dvě. Na probíhající zasedání je to až dost brzy. Místo rozvodu – železnice! Ani tak jsem se nenudila, jako spíš jsem si připadala hloupá, že tu sedím a nudím se před tou hrstkou poslanců, kteří zůstali. Teta neustále sledovala Gambettova tajemníka, který mě lorňoval, až když předtím dlouho lorňoval na opačnou stranu, jako to dělám já, když chci svést ze stopy… neříkám, že to dělá kvůli tomu! jsem příliš ubohá, než abych věřila, že si mě někdo může všímat, ale je to tím, že lorňoval tribuny, kde je jen lůza, a tak bez přílišné ješitnosti… ostatně ten hoch musí být namyšlený a není to jeho vina. Všichni se mu dvoří. Vévoda de La Rochefoucauld-Bisaccia vystoupal po stupních předsednického bidýlka, jen aby promluvil s malým tajemníkem, jako by nemohl počkat, až ho zastihne v průchodu nebo v okolí půlkruhového sálu, kde ten mladý milionář chodí sem a tam, neboť jen zřídka jsem viděla někoho tolik pobíhat, vystupovat, sestupovat, zdravit poslance všech odstínů, hlavně aristokraty z pravice, otevírat a zavírat zásuvky, přerovnávat papíry. Je pravda, že tím vynikne urostlá postava a mladistvá pružnost těla, přesto si nemyslím, že by byl dost umělec na to, aby takhle kalkuloval. Čelo mi připadá nízké, ale to je trochu tím účesem, pokud jsem mohla vidět, je tvář velmi krásná, bez jakékoli mdlosti či změkčilosti. Nevím, je-li to tím, že si myslím, že se na něj teta dívá příliš, nebo že se jím v duchu zabývám, ale vyhýbám se pohledu na něj jako nějakému zlému činu, tolik se bojím, že by si myslel, že se na něj dívám.
To mě trochu mrzí, neboť nemohu dobře vidět jeho tvář a zjistit, zda je opravdu tak hezký jestli na ní není něco, co ji kazí.
Ostatně k čemu tohle všechno?