❦
Pátek, 14. března 1879
Vendredi, 14 mars 1879
Paul právě odjel navzdory mně; rozzlobila jsem se a prohlásila mu, že neodjede, on mi dal své čestné slovo, že odjede; držela jsem dveře, načež využil chvíle nepozornosti a utekl. Víte, je to proto, aby dokázal, že nemění svá rozhodnutí, přísahal, že dnes odjede, zkrátka umíněnost slabocha, který si ve vážných věcech netroufá na nic a vynahrazuje si to na maličkostech. To mě uchránilo před dojetím. Okamžitě jsem si vzala od tety 20 franků, abych poslala otci do Poltavy pomlouvačný telegram, ale v tu chvíli vešla Rosalie, aby mi řekla, ať nepočítám s Champion (jedno děvče, které mi občas šije šaty), která má břišní tyfus; její švadlenky odešly, je úplně sama. Tu mě něco napadlo. Roztrhala jsem telegram a poslala těch 20 franků té ženě.
Paul vient de partir malgré moi; je me suis fâchée et lui ai déclaré qu’il ne partirait pas, il m’a donné sa parole d’honneur du contraire; je tenais la porte alors profitant d’une distraction il s’est sauvé. Voyez-vous c’est pour prouver qu’il ne chante pas de résolution, il avait juré de partir aujourd’hui, bref une fermeté de faible qui ne se sentant rien dans les choses sérieuses se rattrape sur les bagatelles. Cela m’a évité de m’attendrir. J’ai immédiatement pris 20 francs à ma tante pour envoyer une dépêche calomnieuse au père, à Poltava, mais en ce moment est entrée Rosalie me dire de ne pas compter sur Champion (une petite qui me fait des robes quelquefois) qui a la fièvre typhoïde; ses ouvrières sont parties, elle est toute seule. Alors j’ai eu une idée. J’ai déchiré la dépêche et j’ai envoyé les 20 francs à cette femme.
Není příjemnějšího pocitu než konat dobro, které vám nic nevynese. Šla bych ji ráda navštívit, tyfu se nebojím, ale vypadala bych, že hledám díky, kdežto kdybych jí tu almužnu hned neposlala, mohla bych ji utratit, a pak, přiznejme si, už by mi to nepůsobilo tak živou radost. Hle, cítím se schopná nevyčerpatelné dobročinnosti. Jít zmírňovat bídy druhých, když na světě nikdo nezmírňuje ty moje, to by bylo docela elegantní, co myslíte?
Il n’y a pas de sensation plus agréable que celle de faire du bien qui ne vous rapporte rien. J’irais bien la voir, je ne crains pas le typhus mais j’aurais l’air de chercher des remerciements tandis que si je ne lui envoyais ps cette misère à l’instant je pourrais les dépenser et puis avouons-le cela ne me causerait plus un plaisir si vif. Voilà que je me sens s’une charité inépuisable. Aller soulager les misères des autres quand personne au monde ne soulage les miennes, cela serait assez chic, qu’en pensez-vous ?
Ano, a rodina. Ta svatá rodinka, která vznešené dobročinnosti (slovu i věci) nerozumí o nic víc, než rozumí společenským povinnostem. Není to zloděj, není to vrah, ale to je tak všechno. A vy si myslíte, že jsem v tom šťastná! Trápili by mě, aniž by chtěli, vykládali by, že: „Představte si, Marie má mánii pro chudáky, jak je rozmazlená, už neví, co chce.“ A pak by se kvůli 5 frankům nebo kvůli láhvi vína spustily historky o účtech, dluzích a tak dále, a tak dále. Kromě toho, že se mi ty čmuchalské tahanice hnusí, byla bych každou chvíli uražena ve své jemnocitnosti a ve svých chráněncích. Zkrátka nebudu konat dobro z… ostychu. Jiné slovo nenacházím.
Oui, et la famille. Cette sainte famille qui ne comprend pas plus la charité, (mot et chose) sublimes (qu’elle ne comprend les obligations sociales. Ça n’est pas voleur, ce n’est pas assassin, mais voilà tout. Et vous croyez que je suis heureuse là-dedans ! On me tourmenterait sans le vouloir, on raconterait que: figurez-vous que Marie a la manie des pauvres à force d’être gâtée, elle ne sait plus ce qu’elle veut. Et puis pour 5 francs ou pour une bouteille de vin on soulèverait des histoires de notes, dettes etc. etc. Outre que ces tapages tripoteurs me répugnent, je serais à chaque instant offensée dans ma délicatesse et dans mes protégés. Bref je ne ferai pas de bien par... pudeur. Je ne trouve pas d’autre mot.
A z lenosti!
Et par paresse !