Úterý, 25. února 1879

Celý den jsme slavili karneval. Byli jsme úplně přestrojení a já se náramně bavila tím, že jsem oslovovala kdekoho po celé dvě hodiny, co trval průvod kočárů.
Nejlegračnější bylo oslovovat Angličany, kteří sem přijeli za zdravím, „Arthure“ nebo „Erneste“ a říkat jim: „Tvá žena tě podvádí.“ Nebo na neznámé volat, že jsem Ernestine, že jsou to zrádci a že se pomstím. To všechno je známé, hloupé, chcete-li, ale když má člověk náladu, dokáže navodit dost legrační situace a útržky dialogů. Paul je velmi milý, na ulici říká hlouposti každému.
Předevčírem jsme do svého kočáru vzali docela neznámého Rusa a celou půlhodinu jsme ho ohromovali. Uprostřed oslav nás Paul opouští a vyvolá zábavnou příhodu, zde ji máte podle slov hrdiny. Madame Tutcheffová, slečna a pan Eristoffovi jsou na tribuně. Paul k nim přistoupí a postaví se za ně, a když se chystali odejít, zahradí cestu knížeti, který ho zdvořile prosí, aby nechal dámy projít, a protože zelené domino prosby nedbalo, řekl mu se smíchem:
„No tak, masko, nech nás projít.“
„Ne,“ odpoví domino, „ne, nenechám vás projít.“ A sundá si masku.
Živý obraz
„Můj milý pane, jsem velmi rád, že vás potkávám. Dva roky vás hledám, ale vy se skrýváte jako zbabělec, kterým jste.“
„Ale pane, ale pane, co ode mě chcete, co máte proti mně? Rozešli jsme se v Gavronzi jako dobří přátelé, mluvte rusky, prosím vás,“ dodal rusky.
„Prosím vás, mluvte francouzsky, pane, přeji si, aby všichni věděli, jaký jste darebák.“
Jiný by vyletěl, ale pana Eristoffa se bát netřeba; strýc Alexandre mi padesátkrát řekl, že je to hlupák, ale tohle už přesahuje všechno.
„Pane, dovolte mi doprovodit dámy a jsem vám k službám.“
„Ó ne, vy se schováte. Sundejte si tu drátěnou masku, ať vám dám políček, když nic jiného nezabírá.“
„Není třeba dávat políček, znáte mou adresu, jsem vám k službám. Dám vám jakékoli vysvětlení, jaké si budete přát. Ostatně, co jsem vám udělal?“
„Mnoho, mé rodině i mně; a za všechny ty podlosti se zodpovíte mně.“
„Přísahám vám, že jsem nic neudělal, dávám vám čestné slovo…“
„Vy nemáte žádnou čest, a ostatně to nejste vy, na to jste příliš hloupý, to vás ponouká vaše stará milenka!“
„Jsem vám k službám, pane.“
„Nic jiného nežádám. Jenom půjdu za vámi, jinak utečete.“
„Velmi dobře, pane.“
Blížili se ke kočáru, když přiběhl lokaj zavolat pana knížete.
„Vidíte, pane, musím doprovodit své dámy.“
A skočí do kočáru, ale Paul odstrčil lokaje, spustil okno a řekl Winslawovi a jinému pánovi, který stál u kočáru:
„Říkal jsem vám přece, že je to zbabělec a že se schová.“
Pak přišel za námi a vyprávěl nám, co se stalo. Jsem spokojená. Je to trochu opožděná energie, pravda, ale lépe pozdě než nikdy. Paulovi je devatenáct, ale nikdo by mu nehádal méně než pětadvacet. Je to velký mladík stavěný jako kolos a taková bytost si musí zjednat respekt. Z hrozného darebáka se stal klidný, hodný a poctivý. Nikdy nelže. Máma hned dostane strach, a kdyby ji poslouchal, mohl by mu kdekdo plivat do obličeje. Obyčejné matky jsou zbabělé. Naštěstí je tu sestra. On to cítí a přichází za mnou. Ale co říkáte tomu knížeti? Bál se jistě, že dostane výprask. Zdá se, že se nepovažuje za uraženého. Ale jestli je tady matka, tam je milenka a hloupost toho muže, která je opravdu ohromující. Takovým lidem se dá nahnat strach! To by bylo dobré. Eristoff se nikdy bít nebude. Zítra podniknu potřebné kroky. Dokončeme den. Dourassoff představuje svého přítele Obidina. Večeříme v London House v polomaskách a dominech. Pak kočáry, květiny, smích, křik. Jedeme v kočáře v šesti a všichni v maskách.
Všude obrovský dav, byli jsme jako car, který projíždí a kterému se volá hurá! – protože jsme sami křičeli, a tím jsme rozkřičeli všechny.
Korzo se konalo pěšky, ostatně jsme tam nešli, obdivovali jsme ohňostroj z tribuny. Ti dobří, ti výborní Nicejci. Vyrostla jsem mezi nimi, mám je ráda! Nesnáším lidi ze severu. Mluvila jsem se všemi, i s prostými lidmi, a všichni dobře odpovídali. Ani jedna drzost, ani jedna plytkost. Konečně, když bylo po všem a Ubohý Karneval upálen, dali jsme si čaj u Rumpelmayera, a abychom pokračovali v otřepaných vtípcích toho dne, každý z nás se pokaždé, když servírka šla kolem, zeptal, jestli pan Gautier ještě nedorazil. Bylo toho celkem dobrých pětadvacetkrát.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Tableau“ – divadelní výraz pro dramatický „živý obraz“, němou scénu na vyvrcholení děje. ↩