Neděle, 16. února 1879

Včera a dnes se mi zdály sny, které ve mně zanechaly dost zvláštní dojem.
Včera jsem kráčela polem bílých narcisů vyšších než já a proti mně přicházeli zmateně promíchaní kněží a vojáci, když mi teta řekla, ukazujíc na jednoho z kněží: zeptej se ho přece na malého Cassagnaca. Zeptala jsem se ho a on mi ukázal muže, který odnášel dítě, a říkal, že už je příliš pozdě. Tu přišla slečna Acardová a přitiskla svou tvář k mojí, zatímco se na nás díval její manžel: „To nevadí," povídám, „brunety a blondýny se vzájemně vyjímají."
A této noci jsem byla u pana a paní de Cassagnac.
Bydleli v bytě s velmi vysokými stropy, bez koberců, a všechny draperie byly z modrého repu a sloužící nosili vesty jako záclony. Jenže když jsem prošla předsíní a octla se v jakési čekárně bez koberce a velmi, velmi vysoké, neodvažovala jsem se vejít do salonu. Slečna Acardová zpívala a její manžel přišel spustit závěs, který odděloval salon od pokoje, kde jsem byla. Pak přišel Cassagnac, nabídl mi rámě a prosil mě, abych s ním byla jako dřív. Jeho žena se nám zdála vyhýbat, byla v růžových šatech a měla nahé paže; [Začerněná slova: byla to její] tvář, ale dosahovala mi sotva po rameno. Tu jsme se octli v pokoji takovém, jaký je ve skutečnosti, bez nábytku, a já šla k posteli, na níž nebyly místo matrací než prkna a pár cárů papíru.
Co je to? zeptal se mě Zesnulý.
Je to překlad „Dvou holoubátek". A dala jsem se do zpěvu, ale slečna Acardová zpívala nahlas a nedaleko, šli jsme k ní, ale zdálo se, že se schovává, a nakonec jsme se setkali on, já, ona a moje teta na schodišti, které se podobalo tomu v Théâtre-Historique. Slečna Acardová si zapínala živůtek a byla zjevně v… jistém stavu. „Schovávám se," říká, „protože mě má postava uvádí do rozpaků. Jinak bych byla milejší." Strávila jsem dobrou půlhodinu jejím hledáním, abych jí odpověděla, že když je člověk krásný a má tak půvabný hlas, je vždycky milý, ale nenašla jsem ji a musela jsem odejít, aniž jsem jí cokoli řekla. Sen byl tak zřetelný, že celý den čekám, že bude pokračovat.
Byla jsem u Gaviniových, kde je plno lidí, mimo jiné markýz de Châteaurenard, který včera podal demisi z funkce státního rady a jemuž všichni blahopřáli.
A pak jakýsi bonapartista už jistého věku, ale jehož způsoby mi připomněly Dumasovy mušketýry a Cassagnaca slečny Acardové.
Náš byt je velký a krásný a prázdný!
Bože můj, co je tedy třeba udělat, abych už tak nežila!! Vdát se. Inu! já vím dobře, jenže právě vdát se aspoň přijatelně bych mohla, kdybychom přijímaly hosty. Jsem cizinka, hezká, originální; bylo by z čeho složit zcela vybranou společnost…
V sobotu mě vyhubovali:
– Nechápu, že při svém nadání máte s malováním takové potíže.
Ano, ani já to nechápu; ale jsem ochromená. Není už proti čemu bojovat. Je třeba umřít. Bože můj, můj dobrý Bože.
Není tedy už od koho cokoli čekat. Co je na tom pobuřující, je to, že jsem právě bez nejmenší potřeby naplnila krb dřevem, protože mi vůbec není zima… zatímco snad v témž okamžiku jsou nešťastníci, kteří mají hlad, kteří mrznou a pláčou bídou… To jsou úvahy, které okamžitě zastaví slzy, v jejichž prolévání si libuji. Možná je to jen představa, ale myslím, že bych snad měla stejně ráda [Začerněná slova: úplnou bídu], protože to už je člověk na dně, nemá se čeho bát; a hladem se neumírá, dokud má člověk sílu pracovat.