Neděle, 16. února 1879

Včera a dnes se mi zdály sny, které ve mně zanechaly dost zvláštní dojem.
Včera jsem kráčela polem bílých narcisů vyšších než já a vstříc mi šli jeden přes druhého kněží a vojáci, když mi teta řekla, ukazujíc na jednoho z kněží: zeptej se ho přece na malého Cassagnaca. Zeptala jsem se ho a on mi ukázal muže, který odnášel dítě, a říkal, že už je příliš pozdě. Tu přišla slečna Acardová a přitiskla svou líci k mé, zatímco se na nás díval její manžel: „To nevadí," povídám, „brunety a blondýny vedle sebe teprve vyniknou."
A této noci jsem byla u pana a paní de Cassagnac.
Bydleli v bytě s velmi vysokými stropy, bez koberců, a všechny draperie byly z modrého repu a sloužící nosili vesty ze stejné látky jako závěsy. Jenže když jsem prošla předsíní a octla se v jakési čekárně bez koberce a velmi, velmi vysoké, neodvažovala jsem se vejít do salonu. Slečna Acardová zpívala a její manžel přišel spustit závěs, který odděloval salon od pokoje, kde jsem byla. Pak přišel Cassagnac, nabídl mi rámě a prosil mě, abych s ním byla jako dřív. Zdálo se, že se nám jeho žena vyhýbá, byla v růžových šatech a měla nahé paže; [Začerněná slova: byla to její] tvář, ale dosahovala mi sotva po rameno. Tu jsme se octli v pokoji takovém, jaký je ve skutečnosti, bez nábytku, a já šla k posteli, na níž nebylo místo matrací nic než prkna a pár cárů papíru.
Co je to? zeptal se mě Zesnulý.
Je to překlad „Dvou holoubátek". A dala jsem se do zpěvu, ale slečna Acardová zpívala nahlas a nedaleko, šli jsme k ní, ale zdálo se, že se schovává, a nakonec jsme se setkali on, já, ona a moje teta na schodišti, které se podobalo tomu v Théâtre-Historique. Slečna Acardová si zapínala živůtek a byla zjevně v… jistém stavu. „Schovávám se," říká, „protože mě má postava uvádí do rozpaků. Jinak bych byla milejší." Dobrou půlhodinu jsem ji hledala, abych jí odpověděla, že když je žena krásná a má tak půvabný hlas, je vždycky milá, ale nenašla jsem ji a musela jsem odejít, aniž jsem jí cokoli řekla. Sen byl tak zřetelný, že celý den čekám, že bude pokračovat.
Byla jsem u Gaviniových, kde je plno lidí, mimo jiné markýz de Châteaurenard, který včera podal demisi z funkce státního rady a jemuž všichni blahopřáli.
A pak jakýsi bonapartista už jistého věku, ale jehož způsoby mi připomněly Dumasovy mušketýry a Cassagnaca slečny Acardové.
Náš byt je velký a krásný a prázdný!
Bože můj, co je tedy třeba udělat, abych už tak nežila!! Vdát se. Inu! já vím dobře, jenže právě vdát se aspoň přijatelně bych mohla, kdybychom přijímaly hosty. Jsem cizinka, hezká, originální; bylo by z čeho složit zcela vybranou společnost…
V sobotu mi vyhubovali:
– Nechápu, že při svém nadání máte s malováním takové potíže.
Ano, ani já to nechápu; ale jsem ochromená. Už není proč bojovat. Je třeba umřít. Bože můj, můj dobrý Bože.
Není tedy už od nikoho co čekat. Pobuřující na tom je, že jsem právě bez nejmenší potřeby naplnila krb dřevem, protože mi vůbec není zima… zatímco snad v témž okamžiku jsou nešťastníci, kteří mají hlad, kteří mrznou a pláčou bídou… To jsou úvahy, které okamžitě zastaví slzy, v jejichž prolévání si libuji. Možná je to jen představa, ale myslím, že bych snad měla stejně ráda [Začerněná slova: úplnou bídu], protože to už je člověk na dně, nemá se čeho bát; a hladem se neumírá, dokud má člověk sílu pracovat.