Neděle, 9. února 1879

Měla jsem náladu, vyrazili jsme do Opery; udělala jsem si ohromná ňadra a nasadila hlas Barona z „Variétés". Celou dobu to bylo dost legrační. De Daillens popletla hlavu Multedovi, já jsem mátla lidi, které znám jen podle jména. Hlas a příšerný přízvuk, který jsem nasadila, vzdorovaly všemu podezření. Velmi jsem toužila promluvit s Blancem, který se tam procházel, ale měla jsem strach. S Paulem Le Rouxem, malým Paulem, to byl dost neobyčejný rozhovor. Mluvila jsem o umění, vědách, literatuře, politice, to vše promíseno kanálskými řečmi, které ho přiměly říci Multedovi, že jsem kokota, a když Multedo pochyboval, malý Paul se naklonil ještě blíž k jeho uchu a ujistil ho, že je si tím jistý.
Jak jsou ti muži prolhaní a hloupě domýšliví.
Konec je epický. Najdeme bratra Paula s jakýmsi malým Korsičanem, který, vida ho v obležení, se ho snažil odvést k vyparáděným ženám v trikotu a ujišťoval ho, že ta dvě černá domina jsou „dvě poběhlice z Helderu".
Smějeme se tomu jako dvě potřeštěnkyně a táhneme je do kavárny [Dvě škrtnutá slova: s námi] na šampaňské a utahujeme si z toho ubohého chlapíka, jemuž Paul pošeptal, že jedna z nás je jeho klíště a druhá jeho přítelkyně. Zkrátka dámy. Julie a Annette. Korsičan se tváří mazaně a navrhuje nám, abychom si sundaly masky, když nás přece zná. Byl tak hloupý, že jsme se celou dobu smály, a Paul dobře hrál svou roli s de Daillens, která tu svou hrála rozkošně. Ale ten hloupoučký korsický kanárek, který nás pokládal za dámy a překotně se omlouval za svou první větu, byl k popukání.
Hloupý nos a hloupé oči! Nakonec jdeme do Café Mazarin, sebereme tam dalšího Korsičana a všech pět jdeme na večeři do Café de Paris. Ti jacísi studenti či žurnalisté nebyli nebezpeční. Bílé ruce a malé nožky je vyváděly z míry a vzbuzovaly v nich úctu, a pak tu byl Paul, který jim šeptal do ucha o svých vztazích s jednou z nás a ujišťoval je, že to jsou dámy ze společnosti. Důkladně se tím prodchli a domluvili jsme si schůzku nazítří na dostizích.
Ti dobráci všechno spolkli, uvěřili, že jsme dámy, a činili nám vyznání a žádali o schůzku v Grand-Hôtelu. Bylo to nesmyslné, ale velmi nevinné. Myslím, že bych se takhle neodvážila se světáky a muži s řády, ti mají příliš velkou jistotu v sobě. Ale ta upřímnost, která nás [Začerněné slovo: nás] prosila, abychom zapomněly na ty poběhlice z Helderu, a žádala nás, ať se v bufetu Opery odmaskujeme, uznejte, že taková nevinnost osvěžuje duši.
Tohle všechno není moc v pořádku. Ach! já vím, ale nikdo se mě nedotkl, ani ruky, ani pasu; jen jsem dvakrát podala ruku k políbení oběma Korsičanům. To se dělá i v salonu a oni do toho vložili takovou úctu, že na mou věru, na to ještě neumřu.
Umřu žalem, to je možné, bude-li tenhle klášterní život pokračovat.
Před dvěma dny a předevčírem jsem brečela jako zvíře, a zkrátka je načase, aby to přestalo.