Středa, 5. února 1879

Tak. Byli jsme ve Versailles. První den Gambettova předsednictví. Jeho projev, který přečetl, byl přijat s nadšením, a kdyby byl ještě horší, dopadlo by to stejně. Gambetta četl špatně a odporným hlasem. Jako předseda nemá žádnou míru, a když člověk viděl Grévyho, ptá se, co tu ten muž vůbec pohledává. K předsedání sněmovně nestačí mít talent, je třeba zvláštního založení. Grévy předsedal se strojovou pravidelností a přesností. [Začerněná slova: První slovo] jeho věty se podobalo poslednímu. Gambetta má crescenda, zpomalení, rozšiřování a zužování; pohyby hlavy, vzestupy a pády… když si vzpomene, že se musí držet na uzdě… Zkrátka buď byl nesouvislý, nebo je velmi, velmi prohnaný.
Cestovali jsme s Rouherem, velmi laskavým; jenže protože nebylo místo, nastoupili jsme do druhé třídy. S Rouherem se vždycky něco přihodí.
Jenže ono je to tak, vrátila jsem se a opravdu nevím, k čemu…
[Na příč stránky: Gavini byl s námi a cestou jsem poslouchala historky ze Shromáždění z let 1849–51.]
Nikdo mě tedy z té pouště nevytáhne! Bůh tedy neslyší! Je možné, abych shnila v té samotě, v té opuštěnosti!
A moji rodiče zůstávají klidní. Já už nemůžu. Nevíte, co je to za ponižující strach, vidět se stárnout v poušti! Je to cosi ohyzdného.
Ach! to není kvůli mně, to vám přísahám, při Grévyho hlavě, chcete-li. Ale jsou to ti druzí, kdo si říkají: inu, a co je s tou a tou slečnou? Mezi třinácti a sedmnácti lety mě bylo v Nice a pak v Itálii příliš vidět v divadle, na ulici a na dostizích. A od té doby, co žiji v ústraní, mě musí pokládat za starou.