Sobota, 1. února 1879

Možná pojedu do Neapole, na čtrnáct dní s Paulem. Kněžna Eristoffová a její sestra Gorpintchenková jsou tam. Jsem otupělá, zpitomělá, ztracená, snad mi to pozvedne náladu. Ale k čemu?
Ach! Dnes večer jsme se pěkně nasmáli ve Variétés na Le grand Casimir s Léoncem, Baronem, Dupuyem a Céline Chaumontovou.
Pořád se mi přihodí něco nepříjemného. Pro nový byt jsem snila a toužila po tmavém salonu s černými draperiemi, knihami atd. atd., a najednou mám salon čistě ve stylu Ludvíka XV. Bílý štuk, zlacení, lakovaný nábytek s malbami Ludvíka XV, s. 40 satén modrý; záclony rovněž z modrého saténu, saské hodiny… Zkrátka ten nejkřiklavější kontrast… To všechno kvůli mému modrému pokoji z Nice, který bylo třeba využít, a výzdobě majitele, kterou člověk nemá odvahu zničit kvůli nájmu na jeden rok. Ostatně ten salon ústí do velkého salonu obrovskými obloukovými dveřmi, které je téměř spojují; stejné dveře vedou i do jídelny a do předsíně, před níž je jakýsi, ani nevím jaký, prolamovaný výklenek. Kdybychom měli tohle všechno, daly by se pořádat krásné slavnosti. Ach! ano. Kvůli tomu Ludvíku XV tedy ten salon nebude můj, bude to druhý salon, a protože je tam tolik portiér, že by se zdálo, že má stěny potažené látkou, a moje stojací zrcadlo a vyřezávané medailony a měkká křesla, a lenoška a bíle lakované a malované piano… vždycky si ho trochu nechám pro sebe, budu tam muzicírovat. A pak… s jediným velkým salonem bychom neměli dost. Zbývají mi dva velké pokoje a dvě malé oblékárny, každá s pěkným oknem. Jak to udělat? Potřebuji ateliér, protože i když pracuji tam, nosím domů své malby, své kartony, dělám skici, mám anatomické figury, kostru, stojan, na kterém někdy zkouším kompozice, a v neděli, zkrátka potřebuji ateliér, a nemohu do něj nacpat své knihy a psací stůl a dobré faustovské křeslo a koberec, protože pak by to už nebyl ateliér, a kdybych chtěla dělat sochy… Ne. Ten ateliér je za mou ložnicí, která je vedle modrého salonu. Z té ložnice… to všechno píšu v naději, že mě něco napadne.
Inu, právě jsem si v Dumasovi (Un cas de rupture) přečetla teorie o nohách. I on je zbožňuje, a jak ještě! Běžím si lehnout, abych se ujistila, že mám patřičné nožky.
Zítra jsou volby v Condomu… chystala jsem se vznést k Bohu vroucí modlitbu, aby manžel Acardové pohořel, ale… Ach! No ano, jenže! Je to hloupost, ale neodvážila jsem se modlit za zlo… Že bych byla dobrá? A pak jsem si řekla, že budu-li se modlit, abych ublížila svým bližním, modlitby, které budu vznášet za sebe, už nebudou vyslyšeny.
A přece jsem si jistá… někdy si tak člověk je něčím jistý a zřídka se mýlí, a já jsem si jistá, že kdybych o to dnes večer poprosila… pan doktor Lannelongue by byl poslancem za Condom.
Už dva dny je Grévy prezidentem republiky a Gambetta předsedou sněmovny… ne, o to nejde… Není to poprvé, co z principu nežádám Boha o věc, po které šíleně toužím… To je velmi zvláštní.

Poznámky

Pozn. překl.: Doslova „Velký Kazimír“; opera buffa Charlese Lecocqa na libreto Julese Prévela a Alberta de Saint-Albin, poprvé uvedená v Théâtre des Variétés 11. ledna 1879. ↩
Pozn. překl.: doslova „Případ rozchodu“. ↩