Neděle, 26. ledna 1879

Tady jsou ty roztomilé pozvánky, které nám opsal veřejný písař a které jsme rozeslaly.
Vracím se z Opery, nikdo nepřišel. Teprve nakonec jsme našly dva a pak ještě jednoho, kteří byli muži, jak náleží; po té ostatní havěti mi připadali obdivuhodní a nikoli nudní.
Jeden z nich je ten pán, který mě pořád sledoval, i onehdy u Kleina, je to bohatý Maďar, pan Frieman, ženatý se slečnou de Persigny, jež mu právě dala syna. Madame Gaviniová mi to vyprávěla, když mi ho jednou ukázala v Bois. Ti dva další jsou pánové de Courcelles a Carnassac. Prohlásily jsme jim, že máme v úmyslu zahájit na plesech v Opeře éru cudnosti, a hrály jsme si na velké dámy s pukrlaty, zatímco se nám dostávalo velvyslaneckých poklon. Zkrátka nebylo to tak zlé, neboť Frieman byl celý blázen do mé nožky, která se zdála směšně velká ve srovnání s ňadry, která jsem si vytvarovala polštářky. Ta nožka už uhranula leckoho. Kdyby byl Cassagnac vskutku [býval] zamilován do hezkých nožek, byl by zůstal u té mojí.
Však já se posuzuji spravedlivě, věřte, a dobře vidím, že jsem v poslední době zošklivěla, ale moje noha v černé prolamované punčoše, jíž prosvítají kosti pod kůží, obutá do černého saténového střevíčku s nízkým podpatkem, tak širokého, že při sebemenším pohybu je po obou stranách nártu vidět podšívku, nártu tak klenutého, že že je vždycky mezera mezi podrážkou a chodidlem. Ale ať se jim nic zlého nestane, těm nožkám; abych to nezakřikla, spěchám dodat, že nahé jsou mnohem méně hezké. Je šest hodin ráno, umyla jsem se mravně i tělesně a pak jsem se obdivovala celá nahá. Nejsem sobecká a lituji vás, že mě nemůžete vidět tak, jako vidím já vás.
Blanc tam byl, vyhnula jsem se mu, měla jsem strach. Nepotkaly jsme jediného vtipného muže, ani slovo, ani jednu obratnou větu. A když si pomyslím, že před rokem tu byl Cassagnac, že jsem s ním mohla mluvit, že na mě dokonce promluvil… a byla jsem tak hloupá! Tehdy bych se byla raději oběsila, než abych mu řekla, že chodím na plesy v Opeře.
Pro útěchu si jdu znovu přečíst ty šťastné dny.
Cassagnac tu byl a mohla jsem s ním mluvit a neudělala jsem to… A teď nic! Ne, víte, nedokážu si to vůbec srovnat v hlavě!
Přečtěte si rychle znovu dny od úterý 22. ledna 1876 do úterý 29., čtěte je se stejnou láskou jako já. A když mi Zesnulý řekne do ucha: „Marie. Jiné ti nedám.“ Zachvějte se jako já, a víte co, je tomu rok, a přece ještě v tuto chvíli cítím, jak mě to slovo Marie zdrtilo, rozpustilo a jak jsem duševně omdlela, když jsem ho slyšela vyslovit mé jméno do ucha. Ostatním je dával nahlas.
A vzala mi ho právě slečna Acardová! Kéž by mohla umřít při porodu! Ne, vždyť je to přece žena! Bože můj! Železniční neštěstí, no zkrátka cokoli… Její matka se znovu vdala a je to stará potvora, která ani nepocítí zármutek. Je tolik šťastných, bohatých, milovaných lidí, kteří umírají a uvrhají do zoufalství celou svou rodinu! Tolik nešťastníků, kteří jsou jedinou oporou svých chudých rodičů nebo malých dětí, a umírají! Tolik užitečných, inteligentních, nadaných mužů. Umělců, hudebníků, spisovatelů, a umírají!
Místo nich, Bože, vezmi tu ženu! Je-li pravda, že je to jen bytost bezvýznamná a neužitečná na zemi pro tu bytost. Bože, mohl bys neobětovat…
Toho muže zbožňuji, stačí, abych si vzpomněla na jeho hlas, a mám slzy na krajíčku, a přitom prosím Boha, aby zabil jednu ženu.
Ale vy nevíte, jak čisté jsou mé city.
Nechci od něho nic, jen slyšet jeho hlas a přitulit se k němu, položit hlavu na kapsu jeho fraku a cítit tíhu jeho paže, jak mě obemyká, jako by mě chtěla chránit… tak, jak jsem se k němu onehdy večer přitulila, bez postranních myšlenek, jako dítě nebo jako ptáček, kterému je zima.
Je to jediná bytost, kterou vidím opravdu silnou, opravdu mužem, jakým má být muž, v jehož stínu žena ráda žije… Pořád to dědečkovo přirovnání: novofundlanďan a španělé.
Jsou skoro dvě hodiny ráno, dost už takového bláznovství.
Ti ostatní, kteří se tu vystřídali, zastínili postupně jeden druhého, ale tenhle přišel jako pán, všechno smetl hřbetem rukávu a zdá se mi, že bude těžké ho sesadit z trůnu.
Neděle večer. Tehdy jsem řekla: „Víc než bratr, méně než milenec.“ To byla má představa, už tehdy. Pane Dumasi mladší, vidíte sám, že nemáte pravdu, když v předmluvě k „Dámě s kaméliemi“ říkáte ohavnosti. Tato čistota… tato nezištnost musí být příznaky pravé, nehmotné Lásky. Milujeme muže, milujeme jeho hlas, jeho tvář, jeho ducha, jeho způsoby… kdežto ti ostatní;
Nezbývá mi než umřít. Kdo si pro mě přijde do naší samoty, koho vídáme, kdo mě vidí? Nikdo. Šestkrát nasednu do kočáru a šestkrát z něj vystoupím zahalená a zastřená závojem, a pak… a to je vše.
Platit za starou známou a odkvétat v očích druhých i ve vlastních, a přitom být teprve ve stavu naděje!
Lidé, kteří mě viděli před čtyřmi lety v šestnácti, kdy jsem vypadala na osmnáct, a kteří mě už dva roky neviděli, nepočítají tak jako já! Umřít, aniž bych byla žila. Zoufalá a zvadlá… Myslím, že mě už nic na světě neoživí. Kdybych šla do společnosti, pořád bych se styděla nebo bála… Kdyby k tomu aspoň byl důvod! Ale ne, nic tu není, a přece něco je. Připadalo by mi, že všechny nudím… Ano, je lepší umřít… Počkám jen do pětadvaceti, bude-li to pokračovat jako teď! nezlepší-li se nic, ale bude-li to lepší, počkám na číslo 30, a pak tenhle krásný a drahý život, který mě učinil tak šťastnou, skončí.

Poznámky

Pozn. překl.: Marie píše 1876, ale myslí leden 1878, tedy o rok dříve, kdy jí Cassagnac při večeři pošeptal do ucha její jméno (záznam z 28. ledna 1878). ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „La dame aux camélias“. ↩