Sobota, 25. ledna 1879

Vracím se z Opery, nikdo nepřišel. Teprve nakonec jsme našly dva a pak ještě jednoho, kteří byli muži, jak náleží; po té ostatní havěti mi připadali obdivuhodní a nikoli nudní.
Jeden z nich je ten pán, který mě pořád sledoval, i onehdy u Kleina, je to bohatý Maďar, pan Frieman, ženatý se slečnou de Persigny, jež mu právě dala syna.
Zkrátka nebylo to tak zlé, neboť Frieman byl celý blázen do mé nožky, která působila směšně malá ve srovnání s ňadry, jež jsem si upravila polštářky. Ta nožka už uhranula leckoho. Kdyby byl Cassagnac vskutku [býval] zamilován do hezkých nožek, byl by zůstal u té mojí.
Blanc tam byl, vyhnula jsem se mu, měla jsem strach. Nepotkaly jsme jediného vtipného muže, ani slovo, ani jednu obratnou větu. A když si pomyslím, že před rokem tu byl Cassagnac, že jsem s ním mohla mluvit, že na mě dokonce promluvil… a byla jsem tak hloupá!