Čtvrtek, 16. ledna 1879

Až na pár výjimek nejsou večerní žačky tytéž co přes den. Hodně mi blahopřály. Byla to přece jen pěkná chvíle… pojďte si pro svou medaili.
Onehdy večer u Mouzaye jsem spustila Cassagnaca a vážným, mírným tónem jsem řekla, ukazujíc tu medaili: To představuje mnoho odvahy, madame! A vskutku to představuje dvanáct měsíců práce.
Při tom strachu, který jsem cítila po svém scaligerovském a královském setkání v Neapoli (pro čtenáře „Pays": s italským králem), nejprudším dojmem mého života je ten, který ve mně dnes vyvolala četba „l'Homme-femme". Obdiv, jejž jsem k Dumasovi chovala, mě na okamžik přiměl uvěřit v lásku, ve vášeň, v poblouznění po tomto téměř [Začerněné slovo: pětapadesátiletém] muži, kterého jsem nikdy neviděla. Pochopila jsem Bettinu a Goetha.