Sobota, 21. prosince 1878

Ach, no tohle! Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo tak hanebné a odporné.
Zase se tu trpí pan Georges a přede mnou se to tají. Předevčírem přišel v noci křičet a všechny vyděsil.
Nadine je ohromená a pobouřená. Mě to zarazilo a rozzlobilo, když jsem se od Paula dozvěděla, že ta obluda tu byla a že ji má rodina trpí a tají mi to. Dala jsem se do pláče a prosila Boha, ať mi pošle smrt. Stalo se to včera.
škrtnutoA když jsem šla říct Jacquesovi, ať tu hrůzu vyžene, matka vyskočila z postele, jakkoli byla nemocná, a začala [Chybí] víc než říkat, že vás biju. A matka před všemi několikrát vážně dodala: „Ano, ty mě biješ a [Chybí]. To já mám záchvaty [Chybí] proti mně, a jestli mě [Chybí].“
Měla jsem jít do divadla s Madame Gaviniovou, šla jsem a ta dobrá žena se rozplývala nad mou dobrou barvou, mou hezkou tváří a mým odpočatým vzhledem. Blanc tam byl. Paul s ním mluvil na chodbě a řekl mi, že „pán vypadá, jako by něco ukradl“.
Dnes nic dobrého. Malba nejde. Myslím, že budu potřebovat víc než šest měsíců, abych se Breslau vyrovnala.
Bude to jistě neobyčejná žena. Jen si to představte, je naskrz zkažená, i když má několik dobrých popudů; zlá a prolhaná, zkrátka… Směs, kterou bych nazvala podivnou, kdyby podivnost nebyla v dnešní době tak obyčejná.
Myslím, že na doplnění pomlouvačné kampaně
škrtnutomoje rodina, moje něžná matka dnes večer utekla do Nice, jistě proto, aby unikla mým ranám. To je čiré šílenství. Kéž jí Bůh odpustí, já nemohu; z celého srdce jimi pohrdám, ale nenávist k nim necítím, protože jim nepřeji nic zlého. A jestli ta žena umře, bude ji mít na svědomí její bratr. Řeknou, že já.
Malba nejde… Ne, vidíte, je zbytečné bojovat. Jsem naprosto ztracená bytost. Není o čem smlouvat.
Blancovy rozpaky začaly právě ve chvíli, kdy se začalo mluvit o Cassagnacově sňatku. Tedy dávno před svatbou a dopisy, skoro šest týdnů předtím.
napříč stránkou
a dokonce mnohem dřív, sotva jsme se nastěhovali do čísla 71 na Champs-Élysées, Blanc o Cassagnacovi nikdy nemluvil jinak než rozpačitě.
Půjdu do Opery a tak se v masce dozvím, co ví on.
No tak, děvče, ty si myslíš, že Breslau po dvou a půl měsících malovala lépe než ty. Jenže ona malovala zátiší nebo sádrové odlitky. A před šesti měsíci jí Robert-Fleury říkal tatáž slova, která dnes ráno řekl mně:
„Nedrží to pohromadě, tón je syrový a studený; z toho se musíte dostat. Udělejte jednu nebo dvě kopie.“
Ona po deseti měsících malování neumřela, tak proč bych měla umřít já po dvou a půl?