Sobota, 14. prosince 1878

Zřídka jsem byla smutnější než tyto dva dny… Poslední dobou málo pracuji a domácí život je tu nesnesitelný.
Nejkrutější nepřítel by mě nedokázal očernit víc, než to dělají mé matky. Rozhořčeně jim odpovídám a vypadá to, jako bych měla všechnu vinu. Jsou nedůsledné, zahálčivé, svárlivé!
Měla bych raději jednou pořádnou bouři než všechny ty drobné nedůslednosti, netaktnosti, hlouposti, které mě nutí vyskočit, plakat, umřít.
Ta hodná Madame Gaviniová, jaká prázdná, zábavná a vždy veselá žena. Nikdy neposlouchá hudbu a nikdy žádnou neprovozuje. Ale je ke mně tak dobrá; dnes večer jsem ji přistihla, jak s mateřským potěšením obdivuje mé ucho a mou tvář.
Zdálo se mi, že Cassagnacova žena měla paže pokryté černými chlupy a že si (úplně nahá) upravovala honzík z žíní vepředu i vzadu, takže jí to dělalo jakousi sukni. Pak si nasadila turban z černého sametu a vypadala nesmírně krásně.