Pátek, 29. listopadu 1878

Zdá se mi, že se Walitský vrací a že se vracejí i mrtvá Dina a Rosalie. Úpěnlivě je prosím, ať odejdou: Jste mrtví, jděte pryč, mám strach!
Po té noční můře následuje jiný sen, v němž mě Cassagnac bere pod paží; sotva jsem vsunula svou paži do jeho, jeho tvář se opřela o mou s tak silným pocitem skutečnosti, že ho cítím dosud.
Na to ten velký muž odpovídá, že nás zbožňuje, ale že se držel stranou kvůli množství anonymních dopisů, které mu psaly hrůzy o jeho ženě a chválily mě, dodávajíce, že jsem do něj šíleně zamilovaná a tak vůbec… co všechno víte.
A Cassagnac je vskutku rytíř ze středověku. Jedno ze dvou. Buď to není pravda, nebo to pravda je. Není-li to pravda, neměl proč „obávat se vysvětlení, které si přál", ani proč se vzdalovat. Anebo to pravda je, a pak je vskutku zbabělé zpravovat o tom Blanca a ostatní.