Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota, 26. října 1878

Hlupák, idiot, nešika, pitomec. Ubohý člověk, ubohý velký novofundlanďan, ubohá černá perla.
Jsem ochotná ho omluvit, někdy; a někdy si myslím, že ona vyšší bytost, o níž jsem snila, by měla být neschopná…
– Nabídli mi rozkošnou dívku s věnem šesti milionů a já ji odmítl, řekl mi jednou, když jsme mluvili o manželství.
– A pročpak, pane? Ta dívka byla rozkošná, jak říkáte.
– Ano, ale v rodině byla skvrna a to mi za žádný poklad na světě nestojí.
A bylo to řečeno s tou velikou tváří vztyčenou vzhůru, s nosem zdviženým, s pohrdavýma očima. Fuj! Mrzký dobytek. Ach, na mou věru ano, mrzký dobytek.
Dcera kněze a dobrodružky, domácnost, kde přijímali jen muže, rozmáchlé chování, podezřelé známosti a matka… soukromá vydržovaná žena. Špatná pověst! A tam si šel vzít ženu! Můj Bože, ostatně se zdá, že Paul de Cassagnac je zábavný na řečništi, ale jinde že to byl jen pán, novinář, syn spisovatele, z chudé rodiny, který by díky dobrodružnému životu celé své rodiny jen těžko našel nevěstu. To říká Madame Gaviniová, která je ozvěnou všech, celé Paříže. Budiž.
To je věc, které budu vždycky litovat, a právem.
A pomyslet, pomyslet, že je to mou vinou!!
Moje malba je o mnoho lepší a můj akademický akt velmi dobrý. Robert-Fleury mi navíc slibuje, že mě přijde navštívit domů a poradí mi se sochařstvím, do něhož se v nejbližších dnech pustím.
Posuzoval naši soutěž.
1. Breslau
2. Já.
Zkrátka měla bych být spokojená, je hezké, že se mě ujímá kvůli sochařství, viďte. Myslím, že ho Breslau tajně zbožňuje; ony ho všechny tak trochu zbožňují. Pokud jde o mě, jistě jste si všimli, že jsem nikdy neřekla, je-li mladý, nebo starý, černý, nebo bílý.
Ale já vám to povím. Onen dosti proslulý Tony Robert-Fleury je synem slavného Roberta-Fleuryho, člena Institutu a děkana spousty věcí, bývalého ředitele Římské školy.
Tony je klidný, rozvážný malíř. Kreslí obdivuhodně, dobře komponuje, špatně koloruje, maluje docela slušně, dostává medaile, rytíř Čestné legie, prodává své obrazy státu. „Vraždění Poláků", „Dr. Pinel v Salpêtrière", „Poslední den Korintu" a tak dále. Málo brilantnosti, ale solidní znalosti, značná pověst, a vyučuje dokonale. Co byste chtěli víc? Navíc dvaačtyřicetiletý, vypadající jen na pětatřicet, bledý, tmavovlasý, vousatý, modré oči. Velké a pevné rysy, ba i hrubé. Trochu souchotinář, což se mi protiví (viz Balzakovu Šagrénovou kůži). Výtečná povaha, mírné a trochu posměšné způsoby, ale to tím, že mluví k ženám, z nichž mnohé by zuřily, kdyby s nimi jednal jako s chlapci. V práci je však obecně velmi přísný a cítí se povinen tu přísnost zmírňovat úlisnými žertíky a otcovskými úsměvy. Tyto ženy před ním stojí jako před opravdovým mistrem, a já také, protože ve mně vidí jen profesora. Zpočátku mi i Julian imponoval a nemluvila jsem s ním, aniž bych se nezačervenala.
Dnes ráno, když mi Robert-Fleury v koutě s kartony vykládal o mém sochařství, poslouchala jsem ho jako malé dítě, s nevinným výrazem, s tvářemi měnícími barvu, s rozpačitýma rukama.
Nemohl se přitom ubránit úsměvu, a já také, protože jsem si myslela, že voním čerstvou fialkou, že mé přirozeně zvlněné vlasy, suché a lehké, jsou rozkošně osvětlené a že mé ruce, držící bůhvíco, mají roztomilé polohy.
Breslau říká, že způsob, jakým se mé ruce dotýkají předmětů, je krása, ačkoli nemám klasicky krásné ruce.
Ale je třeba být umělcem, aby člověk tu krásu rozluštil; měšťáci nebo lidé ze společnosti nevěnují pozornost tomu, jak se předmět uchopí, a budou před mýma rukama dávat přednost baculatým, ba i tučným. Musí to být dokonce Breslau, která si vymýšlí věci, aby vypadala originálně a hluboce, a sama si přitom není jistá.
Mezi šestou a jedenáctou jsem stihla přečíst pět novin, dva sešity Duruyho a… „Candida", který se mi zhnusil.
Bojím se, že mi tyto školní úspěchy škodí; skoro se stydím, že mi to jde, a protože mi říkají „o mnoho lépe" nebo „velmi dobře", necítím ani obtíž, ani že postupuji.
Připadá mi, že jsem dítě, a když to samé řeknou Breslau, připadá mi, že je velkou umělkyní.
To by mě mělo trochu uklidnit.