Neděle, 27. října 1878

Strýček Étienne potká v kostele paní Tarnowskou, aristokratku z Konotopu, a my ji vezmeme na oběd k nám. Zatímco tu ještě byla, přichází kněžna Karageorgevičová se svým synem, osmnáctiletým zelenáčem, který si hraje na světáka.
Myslím, že jsem vám už řekla, že kníže se zřekl trůnu za sebe i za své potomky a že je to právě kníže Pierre, kdo je srbským Donem Carlosem. Myslím, že je máma poznala v Nice nebo v Ostende; zkrátka je od kněžny velmi laskavé, že přichází jako první.
Bojím se, aby mi lidé z Nice nepokazili Gaviniovy.
A ve čtyři vystoupáme paní Tarnowská, Étienne, Dina a já do upoutaného balonu.
Byla by to nesmírná rozkoš, kdyby tam nebyli cizí lidé a pak ti, co obsluhují, a všechny ty obyčejné přípravy, a pak to lano, z něhož máme ponižující pocit. Měla bych ráda volný balon, a vyjet jen s někým příjemným, s vzduchoplavcem, k němuž bychom se obrátili zády, anebo úplně sama. To by pak byla naprostá rozkoš.
Přišel baron d'Alt a byli jsme u Coubéových.
Vždycky mi zbude malba, a nebudu-li mít nic jiného, udělám z ní něco velkého a pokusím se sama sebe přesvědčit, že je to dost velké… Nikdy se mi to nepodaří! Uspěji-li, dobře, ale neuspěji-li, ztratím mládí pro nic za nic.
Na mou čest, uvažuji, jako bych měla na vybranou!