Neděle, 27. října 1878

Strýček Étienne potká v kostele paní Tarnowskou, aristokratku z Konotopu, a my ji vezmeme na oběd k nám. Zatímco tu ještě byla, přichází kněžna Karageorgevičová se svým synem, osmnáctiletým zelenáčem, který si hraje na světáka.
Myslím, že jsem vám už řekla, že otec knížete se zřekl trůnu za sebe i za své potomky a že je to právě kníže Pierre, kdo je srbským Donem Carlosem. Myslím, že je máma poznala v Nice nebo v Ostende; zkrátka je od kněžny velmi laskavé, že přichází jako první.
Bojím se, aby mi lidé z Nice nepokazili Gaviniovy.
A ve čtyři vystoupáme paní Tarnowská, Étienne, Dina a já upoutaným balonem.
Bylo by to nesmírné potěšení, kdyby tam nebyli cizí lidé a pak ti, co obsluhují, a všechny ty obyčejné přípravy, a pak to lano, z něhož máme ponižující pocit. Měla bych ráda volný balon, a vyjet jen s někým příjemným, se vzduchoplavcem, k němuž bychom se obrátili zády, anebo úplně sama. To by pak byla naprostá rozkoš.
Přišel baron d'Alt a byli jsme u Coubéových.
Vždycky mi zbude malba, a nebudu-li mít nic jiného, udělám z ní něco velkého a pokusím se sama sebe přesvědčit, že je to dost velké… Nikdy se mi to nepodaří! Uspěji-li, dobře, ale neuspěji-li, ztratím mládí pro nic za nic.
Na mou čest, uvažuji, jako bych měla na vybranou!