Pátek, 25. října 1878

Měly jsme svůj malý soutěžní zápas o místa. Hlava v životní velikosti za hodinu. Všechny ji namalovaly zhruba dobře, bude těžké soudit.
Zastavila jsem se u Gaviniových, Madame mi darovala anglické sklo z výstavy, ale zítra se mnou nepojede – je tu na čtrnáct dní paní Bellettiová z Nice a Madame ji má celou pro sebe. Belletti a Randouin stáli před třemi lety v čele nicejské prefekturní elegance. Jen aby mi moje staroušky neodlákali. Zatím mi Madame Gaviniová dává drobné dárky, líbá mě a říká, že mě má velmi ráda. Řekla jsem staroušci, ale oni staří nejsou: Gavini je ještě čilý a jeho žena je jedna z těch Pařížanek s dosud černými vlasy, drsnou, ale poměrně svěží pletí a pasem, který hrozí, že se hodně rozšíří; jinak elegantní; tvrdá výslovnost, původem z Bordeaux. Obyčejné vystupování… ta žena chodí všude a všude ji mají rádi.
Nudím se… nemáme peníze.
Večer přichází Mouzayová a vypráví, že se jí zdálo o Cassagnacovi. Byl obchodním cestujícím s korzety. „Pane," říká mu, „je možné uzavřít tak hanebné manželství jako to vaše! Víte, že vás ten ostudný sňatek stojí postavení ve společnosti a že všichni smýšlejí stejně, jako mluvím já!" „Co chcete, madame," odpovídá, „udělal jsem to proto, že se mi slečna Mussia posmívala, oženil jsem se, abych ji rozzuřil."
Ach, pokud šlo o to mě naštvat, ne-li rozzuřit, naštval mě nejen ve snu, ale i ve skutečnosti… Hanebnost!
Je hloupé mluvit o tom, co je u konce, mrtvé, ale nemohu si pomoct. Je to bláznivý sňatek, bláznivý a hanebný. Žádné noviny o něm neřekly ani slovo – přátelé ze zdvořilosti, nepřátelé ze strachu. Proběhlo to jako něco ostudného. Ta polooficiální noticka v „Figaru" přišla až potom jako omluva, vysvětlení. Kdyby mladá a hezká hraběnka Stephano-Acard-Julia-Clément-Laurierová byla počestná partie, přátelé by o ní něco řekli; vždyť o smrti abbého de Cassagnac, Paulova strýce, vytloukli celý poprask a otiskli z něj výňatky, i jiné listy.