Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota, 12. října 1878 (Pozdě)

Předpokládám-li dokonce, že jsem génius — je to snad napsáno na mé bílé a růžové dívčí tváři, která obchází jezero v doprovodu své urozené rodiny? Kdybych měla jen 200 000 franků ročního důchodu — vidíte, že nežádám přemrštěně — neprosila bych nikoho o pomoc. Ale takto! Ach! Pro některé lidi je život krutý.
Chtěla bych být omezenou — nic nechápat!
„Drahá, vaše mysl je rozvrácena špatnou četbou!“ — řeknete. Říkejte, říkejte dál. Všichni hlupáci říkají, že jsem blázen… a není snad šílenství mít ambice, nevhodné talenty?
Stavím se hodně vysoko. Inu — tím hůř; uspěji-li, dají mi za pravdu — zůstanu-li neznámá, byla jsem malou samolibou blázničkou, výjimečnou, čímkoli se komu zlíbí. Budu první, kdo to uzná.
„Buďte hodnou dívkou, dobrou matkou rodiny!“ — říkáte mi. Tam ať váš obzor končí. Přesně tak — zblbněte. Jedním jsem — a nejsem-li tím, není to moje chyba; druhým budu ať se stane cokoli — ale je mě příliš na to, aby mi to stačilo. A ostatně — vaše úvahy jsou mi lhostejné — nejsem jako ostatní — mám odvahu říci tuto větu, kterou má na jazyku téměř každý.
Ach, vidíte… Fontána di Trevi na terase hotelu na Champs-Élysées.
Co je odporné, je tato bezmocnost! A ta zuřivost z toho, že si dobré rady zasluhuji, dokud neprokáži, že jsem něčeho schopna… Možná nejsem schopna ničeho — ale trpím.