Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota, 12. října 1878

Drahý Paule,
Opravdu nevím, proč si představujete, že své matce dlužíte jen trochu náklonnosti ve svých volných chvílích. Náklonnost k původcům našich dnů je přirozeným citem u všech živočichů — psů, koček, hyen atd. atd. Co my lidé dlužíme navíc, je úcta. Nevměšuji se do vašich vztahů — předpokládám, že jsou slušné — ale co mám právo kontrolovat, je vaše nevhodné, špatně vychované a hrubé chování vůči vaší matce.
Jsou lidé, kteří si myslí, že protože je to máma, neznamená to nic — a že jí nedlužíme ani tu banální zdvořilost, jakou máme pro cizí osobu.
Proč se bojíte zklamat otce — a nepociťujete žádné výčitky kvůli urážení matky, která vás měla čtrnáct let na rukou… Protože váš každodenní klid na ní nezávisí, protože váš otec by vám řekl hrubosti a zlomyslnosti — a protože vám matka nic neřekne, ona jsouc v Paříži a vy v Poltavě? Vpravdě, jsou-li to jediné tlaky, jimž vaše mysl a srdce podléhají, je mi vás líto. Kvůli rozmaru přehlížíte výzvy, které by přiměly jiného spěchat — příliš šťastného, že matka ho miluje a přeje si ho vidět.
Předpokládejme, že by se to odehrávalo mezi pouhými známými — a ujišťuji vás, že i tehdy by pán, který by jednal jako vy, byl nemilý. Nyní — nedotýká-li se vás to, co jsem vám právě řekla, pak jste opravdu zbabělý od přírody a tato citová hnutí pro vás nejsou stvořena. Sbohem.
To je úřední dopis. Nyní vězte, že máma je velmi nemocná — a dnes večer omdlela na koberci a leží v posteli. (Zakazuji vám ukázat tento dopis — nechci, aby si nějaký ubožák dovolil vtipkovat na účet mdlob.) Ani naše radosti ani naše žaly vám nejsou psány proto, aby byly znesvěceny, poskvrnény, ušpiněny nenávistnými, hloupými a zbabělými slovy. Ale nechme ty hrůzy.
Vážně vám radím přijet. Záleží-li vám na tom, potěšit mámu. Nevíme, zda ji budeme mít dlouho — a kdyby zemřela, jsem si jista, že byste byl zdrcen (třeba sebezblblý) z toho, že jste neudělal, co si přála.
Marie
Moje akademická kresba byla shledána velmi dobrou, velmi dobrou, velmi dobrou.
– „Ach, vy jste dobře organizovaná — a budete-li pracovat, uděláte, co budete chtít.“
Jsem otupělá pochvalami (říkám otupělá pro formu) — a důkaz, že Robert-Fleury nelže, spočívá v tom, že mi závidí ze všech stran. Je to hloupé… ale dělá mi to bolest. Musí za tím něco být — říká-li mi takové věci pokaždé muž tak vážný a svědomitý jako Robert-Fleury. Co se týče Juliana — říká, že kdybych věděla vše, co se o mně říká, stočilo by mi to hlavu.
– „To by vás opilo, slečno Marie,“ říká dobrá žena.
Vždy se obávám, aby si ti, kdo mě budou číst, nemysleli, že mi lichotí, protože jsem bohatá. To nevadí — neplatím více než ostatní — a ostatní mají konexe, přátelství, příbuzenství s profesory. Ostatně v hodině, kdy mě budete číst, nebude již pochyb o tom, jakou budu mít cenu. Ach — musím být za to odměněna!
Je dobré vidět úctu, které se vám dostává pro vaši osobní zásluhu.