Čtvrtek, 3. října 1878

Bůh mi žehnej, jestli to vím… ano, Doenhoff u nás včera večeřel a já byla dokonce hezká… Tento pán, jak víte, se snaží znovu oženit s bohatou slečnou — a líbím se mu dost. Bože, kdyby mu dali velvyslanectví v Paříži nebo v Římě, to bych ráda… Madrid a Londýn snad ještě projdou. Ale žít v Prusku u dvora toho prince Karla nebo u dvora císaře… s manželem jako Doenhoff to pro mě nejde.
Mám dopisy od Abazové a od Florence — k ní rozhodně nepojedu, dávám přednost Výstavě a ostatnímu… ateliéru. Ale tam jste jistě našli dopis od Mouzay — pro mě zvláštní a téměř vzácný, neboť je to žena inteligentní, třebaže všední a šílená.
Sobota [28. září 1878]
Ve svých dobrých chvílích, drahá Moussio, jste sama sebou — totiž dítětem plným srdce a milou dívkou! Věřte mi, to má větší cenu než hrubosti špatného vkusu a prohřešky proti zdvořilosti a dobrému vychování; v padesáti letech je originalita květ, který si člověk zasune do bílých vlasů — ale v plavých vlasech je to bodlák, který sežerou jedině osli!! Když vám lidé kolem vás říkají, že je nesmysl roztomilý, máte dost ducha, abyste necítila, že hrajete falešně v lidském koncertu — podíváte se na mě, prohlédnete mě — a víte, na čem jste… Máte v rukou všechny trumfy k výhře v partii — ale držte lépe své karty. Věřte mé staré, osmileté náklonnosti ve vašem životě, malá Moussio — to je přece něco?? Zbožňuji vaši povahu, nenávidím vaše chyby, cítím, že by mě mé srdce přimělo vytrhnout vás z plamenů a projet za vámi celou Evropou — a přitom bych vás v některých okamžicích vyhodila oknem! Jsem možná se svým bručením jedinou přítelkyní, která chce vaše opravdové štěstí. Za deset let, až poznáte život, zjistíte, zda mluvím pravdu? Pohleďte, jak jsem vychovala svou dceru — a přece uznáte, že talentem a hodnotou je Marie neobyčejná individualita? Moje drahá Moussio, věřte mi, že znám život a jeho důsledky lépe než kdokoli! Společnost má jen jeden zákon — zvláště pro všechny urozené: peníze, duch, talent — na to se ptají jen proto, aby to záviděli nebo využili, pěkná žeň! Dobrota a půvab — to jsou dvě jediné síly ženy, dvě vlastnosti, které se jediné uvádějí, a to i ke cti princezen! A s tím, díky, moje milá — váš ruský koncert mi přinesl jen druhou část? Měla jsem hosty na oběd. Ale rozplakal mě.
Objímám vás celým srdcem.
F. de Mouzay
Dnes jsme strávily téměř čtyři hodiny na mezinárodní dramaticko-hudební matinée.
Dávali ukázky z Aristofana v hrozných kostýmech a natolik zkrácené, upravené a přepracované, že to bylo strašné. Nádherné však bylo dramatické vyprávění Kryštof Kolumbus, které italsky přednesl Rossi. Jaký hlas, jaké intonace, jaký výraz, jaká přirozenost! Bylo to lepší než hudba… Myslím, že by to bylo obdivuhodné i bez znalosti italštiny. Zatímco jsem ho poslouchala, zbožňovala jsem ho skoro tak jako Zesnulého.
Ach, jaká moc slova — i když je naučené, i když to není výmluvnost. Krásný Mounet-Sully pak recitoval… ale o tom nebudu ani mluvit.
Rossi tvoří velké umění — je to velký umělec v duši. Viděla jsem ho při odchodu hovořit se dvěma muži — je všední… je to herec. Ale umělec na takové úrovni musí mít určitou vznešenost charakteru i v každodenním životě — to jsem viděla v jeho očích; nemůže to být člověk zcela obyčejný. Ale půvab existuje jen, dokud mluví… och, pak je to zázračné… Ti nihilisté, kteří se posmívají Umění!
Jaká hrozná existence. Jaká nemožná existence! Kdybych byla inteligentní, věděla bych, jak se z toho dostat. Ale jsem inteligentní jen na slovo — a ještě jen na mé vlastní. Kde jsem prokázala, ukázala svého ducha? Tím, že jsem žertovala s Cassagnacem?!! To byla jediná příležitost, jak odhalit své vysoké talenty… Nevhodná příležitost — Cassagnac není muž, který by… Měl příliš pověst záletníka, než aby to bylo vážné. Nikoho nevidím. Ale jděte! Ale jděte, jak je vám libo — zázraky neexistují, absolutně nikoho nevidím, až na občasného imbecila, jemuž říkám banality v mezích jeho chápání nebo věci, které ho porazí. Takhle vypadá život pro mě! A okolí — hloupé, nudné, otravné!! Nebýt jakési hrdosti, řekla bych, že mám dost, a že se vzdávám všech bojů!
Konečně si uděláte představu o našich poměrech, řeknu-li vám, že moje největší štěstí je být sama — sama se nikdy nenudím — ale bouřím se, protože je to samota vynucená.
Kdybychom byly zcela neznámé, bylo by to úplně jednoduché — ale minulost z Nice… Představte si, že Mme Gaviniová promluví o nás svým přátelům — celá Evropa prošla přes Nice. Buď nás nebudou znát, nebo řeknou, že jsme nechodily nikam. Opakuje-li to deset lidí, bude to vypadat podivně — pak podezřele. Co tedy dělat? Otálet jako nějaký Fabius?
Jsou hloupí, nepraktičtí, měšťanští, otravní, dotěrní! Jaké mučednictví! Přísahám, že jsou chvíle, kdy by člověk poslal k čertu i hrdost i vše na světě — a rád by zemřel jako pes, jen aby unikl těmto rodinným zábavám. Ty večery! Skrýt se není možné — můj salon je vedle jejich; nesmysl u nich vyvolá odpověď nebo poznámku u mě — a pak slovní hádka bez hlavy a paty, kde se jevím jako jakési monstrum. Neboť na mě křičí: „Lépe by bylo, kdybys nedělala to či ono, řeknou, že děláš to, řeknou, že uděláš tamto.“ V podstatě to vypadá, jako by mě předem varovali — a právě to je ukrutné. Je třeba být idiotem nebo hrozně vychytralým, aby člověk takto jednal a mluvil.
„Bude křičet celý den“ — nebo:
„Nadine, neodpovídejte — jinak rozbije vše.“
Božská spravedlnosti! Rozbila bych ráda leda tak svou hlavu!
Nebo se říká:
„Co jsi udělala ze svého mladého života? Ty sama se ničíš — ty jsi příčinou všeho, co nám vyčítáš.“
Ať se to změní — nebo ať zemřu.

Poznámky

Pozn. překl.: Ernesto Rossi (1827–1896) byl slavný italský tragický herec, proslulý rolemi Shakespearových hrdinů. ↩
Pozn. překl.: Quintus Fabius Maximus Cunctator („Odkladač“), římský vojevůdce proslulý strategií vyhýbání se přímé bitvě s Hannibalem. Marie aplikuje svou četbu Livia na osobní taktiku. ↩