Pondělí, 16. září 1878

Vezmu Mme de Mouzay a jdeme k panu Albertu Gigotovi, prefektu policie Francouzské republiky. Musím říci ke chvále Francouzské republiky, že přístup k těmto vysokým úředníkům je neobyčejně snadný a jejich způsoby zcela slušné.
Vylíčily jsme situaci a on přislíbil — pod podmínkou, že mu máma napíše dopis, samozřejmě důvěrný. Už před osmnácti měsíci by toho pěkného pána byli vyhostili — ale máma se postavila proti.
Nemusím vám říkat, jaká byla doma zuřivost — rozkošné je to, že máma se dovolávala slušnosti (zapomínám dodat, že mým hlavním argumentem bylo zdraví matky, které tento muž ničí) — tedy ty dámy se dovolávají slušnosti a jako by jim nedocházelo, že tajná návštěva u prefekta policie z čestné příčiny se nemůže ani v nejrozháranější mysli srovnávat s každodenní hanbou, s obscénitami, které se říkají před mladými dívkami, s tím napůl nahým, opilým, špinavým mužem, se skandály v naší předsíni, dokonce v salonu, pro účty z hodinových hotelů a krčem! Ne — vidíte — je to zbytečné: nechápou — a smála bych se, neboť jsou nesmírně komické se svými slovíčky o slušnosti, dobrém vychování, dívčí nevinnosti — kdyby to nebylo tak žalostné. Nevinnost! Říkají, že bychom ve své nevinnosti měly o tom všem vůbec nevědět!
Je to rozkošné. A vidouce, že už neztrácím čas kázáním, nýbrž jednám, daly se do zuřivosti a vyhrabaly nevím jaký soudní spor, který milý Georges vedl se svou ženou před pěti lety, když se chtěl oženit s prostitutkou. To vše proto, aby zastrašily Dinu — říkajíce, že jakmile bude otec zavřen, nebude mít nic, protože sňatek nebyl uzavřen zcela řádně a šlo by ho napadnout.
To jsou hrůzy, které Dině říkaly. A nakonec moje matka zvolala, že ať dělám, co dělám — ona půjde prosit, aby ho propustili, udělají-li mu něco.
Tehdy jsem přísahala — a přísahám to zde — okamžitě opustit dům a napsat hrozné dopisy všem našim známým, jakmile udělá jeden krok ve prospěch svého bratra. Vždyť to už překračuje všechny meze! Řekla jsem to tak, že se polekaly.
Ostatně jestli ten dopis nenapíšou, napíšu ho já — a nedopustím se padělku tím, že se podepíšu Marie Bashkirtseffová — a pak ať se odváží říct, že to není ona.
To vše je hrozné a tento život je nemožný.

Poznámky

Pozn. překl.: Albert Gigot, pařížský prefekt policie až do své rezignace v březnu 1879 (jeho nástupcem byl 5. března 1879 jmenován Louis Andrieux). ↩