Pátek, 16. srpna 1878

Po výměně několika telegramů jedeme do Paříže. I kdyby to bylo sebepředvídatelnější a přirozenější, byla bych zdrcena, kdyby se přihodilo něco strašného...
Loučíme se se všemi přáteli a zítra ráno v pět hodin — sbohem Sodene, Schwarze a Ganse... Od té doby, co jsou tu Cancrini, jíme u zvláštního stolu a jsme celý den spolu. Přála bych si, aby tato přátelství nevybledla, kdybychom se znovu setkali.
Ten Žid musí být čaroděj, nebo špion, nebo ďábel. Nelze nás sledovat důsledněji, než jak to dělá on. Stal se noční můrou nás všech — ráno jsme byli na balkóně Coubových, přišel si sednout na židli naproti, takže jsme, abychom setřásli jeho slídění, předstírali, že je nám zima a že jdeme dovnitř, a zadními dveřmi a přes dvorek jsme zašli k cukráři Hannerovi — sotva jsme přišli, Žid vycházel, a nechal tam matku, aby se mohl vrátit. Nedovedete si představit, co je na jeho pohledu odporného, vtíravého, upřeného, tvrdošíjného, usmívajícího se, nízkého! Hrůza z něj jde nám všem — sleduje nás od první chvíle svého příchodu do Sodenu. U Hannera bělohlavý stařec popíjel kávu — srdce se mi sevřelo; myslela jsem na dědečka, jen při té představě mi je úzko... a zároveň přemýšlím, jaký dojem udělám, až... To je hrozné.
Thilenius mi u Coubových vyprávěl o zármutku Husů a slíbil mi husí peří a Schwarzovy kníry. A Coubé ho pozval, aby přišel sníst jazyk té Židovky z hořejšího patra, co celý den kašle. Tvrdí, že ho jednoho dne vykašle, a ten bídák popisuje, jak to vypadne... a vůbec.
Odvolávám ty šílenosti, které jsem se odvážila napsat, a přeji si jedinou věc — aby mi je Bůh odpustil. Nevymažu je, protože... vše musí být zaznamenáno — ale odsuzuji je, opovrhuji jimi a prosím Boha o odpuštění. Myslím, že rozumím tomu, že Bůh nechce, aby se s ním mluvilo o malichernostech... i když to odporuje představě, kterou jsem o něm měla... ale dnes večer nemám čas.