Středa, 7. srpna 1878

Na ten nový Multedův dopis neodpovím nic.
Mont-de-Marsan, 5. srpna 1878. Slečno, vyprošuji si od vaší dobroty laskavost, již mi, doufám, neodepřete. Odmítnutí, mlčení by bylo příliš přísné. Ráčila byste mi připomenout příjmení vaší dobré a půvabné sestřenice, slečny Diny? Naprosto potřebuji jí napsat a neodvažuji se to učinit, dokud bych její jméno komolil.
Chtěla-li byste mi prokázat velkou čest, přidala byste k požadované informaci několik slov, abyste mi sdělila, jak dlouho ještě zůstáváte v Sodenu. To je však nesmírně zajímavé, neboť se obávám, že vám napíši po vašem odjezdu a mé dopisy tam zůstanou ležet nevyzvednuté.
Netroufám si doufat, že se ukážete tak dobrou, abyste mi sdělila, zda vám léčba, již podstupujete, prospívá – což je pro mě nesmírně důležité – a zda ráčíte zcela nezapomenout na svého nejpokornějšího a nejvroucnějšího obdivovatele, svého nejoddanějšího přítele.
Kladu k vašim nohám své hluboké city uctivé oddanosti. A. MULTEDO
Naši Rusové se baví tím, že mi anonymně posílají fotografie. Včera to byla svíčka a motýl s tímto popiskem: Dejte si pozor. Dnes husa s těmito slovy: Portrét toho, koho miluji. Jsou to, myslím, Coubéovi, kteří jsou velmi milí a kteří mi poslouží v Petrohradě, nepomře-li paní Coubéová. Té ubohé ženušce je sotva dvacet let a má již dvě miminka. Myslím, že je souchotinářská… jinak má půvabný typ… Nádherné plavé vlasy, velmi plavé; zelené oči a řasy tak plavé jako vlasy. Pleť zrzky a ten výraz krajní mírnosti, pod nímž se skrývá pevnost – abych neřekla jiné slovo – žen s bílými řasami. Bez těla, vysoká, ohebná… nos téměř orlí, ale zjemnělý; a v celém jejím zjevu odevzdanost, ochablost, churavá poddajnost, jež připomíná středověké panny nebo starý portrét dívky v jízdním obleku s plstěným kloboukem s vlnícím a splývajícím peřím, jako celá ta osoba.
Bože můj, dejte, abych jela do Říma. Kdybyste věděl, Bože můj, jak po tom toužím! Bože můj, buďte příliš laskav ke svému nehodnému stvoření – Bože můj, dejte, abych jela do Říma… To je asi nemožné… neboť to by znamenalo být šťastna!
Není to Titus Livius, jenž mi motá hlavu – vždyť můj starý přítel je už několik dní zanedbáván kvůli Gansům… Ne, ale jen vzpomínka na římskou Campagnu, na náměstí del Popolo, na Pincio a na Kupoli při západu slunce… a ten božský, ten okouzlující ranní rozbřesk, když slunce vychází a kdy se ponenáhlu začíná rozeznávat…
Jaká prázdnota všude jinde! A jaké svaté dojetí při vzpomínce na to zázračné, okouzlující město… Myslím, že nejsem jediná, a že v každém vzbuzuje nevysvětlitelné city plynoucí z jakéhosi tajemného vlivu… z jakési kombinace… bájné minulosti s posvěcenou přítomností nebo… nevím, jak to říct… Milovala-li bych muže, chtěla bych ho zavést do Říma, abych mu to řekla tváří k slunci zapadajícímu za božskou Kupolí… Zasáhlo-li by mě nějaké nesmírné neštěstí, šla bych plakat a modlit se s očima upřenýma na tu Kupoli – stala-li bych se nejšťastnější ze žen a mužů, šla bych tam také…
Jaká maloměšťácká splasklost při pomyšlení, že bydlíme v Paříži… Přesto je Paříž jediným možným městem na světě po Římě. Jaká odrazující nuda, když si člověk uvědomí, že tam nemůže jet…