Středa, 7. srpna 1878

Na ten nový Multedův dopis neodpovím nic.
Mont-de-Marsan, 5. srpna 1878. Slečno, žádám vaší laskavosti o laskavost, již mi, doufám, neodepřete. Odmítnutí, mlčení by bylo příliš přísné. Ráčila byste mi připomenout příjmení vaší dobré a půvabné sestřenky, slečny Diny? Naprosto potřebuji jí napsat a neodvažuji se to učinit, kdybych komolil její jméno.
Chtěla-li byste mi prokázat velkou čest, přidala byste k požadované informaci několik slov, aby mi sdělila, jak dlouho ještě zůstáváte v Sodenu. To je však nesmírně důležité, neboť se obávám, že vám napíši po vašem odjezdu a mé dopisy tam zůstanou neodebrány.
Netroufám si doufat, že se ukážete tak dobrou, abyste mi sdělila, zda vám léčba, jíž podstupujete, prospívá – což je pro mě nesmírně důležité – a zda ráčíte zcela nezapomenout na svého nejpokornějšího a nejvroucnějšího obdivovatele, svého nejodanějšího přítele.
Kladu k vašim nohám své hluboké city uctivé oddanosti. A. MULTEDO
Naši Rusové se baví tím, že mi anonymně posílají fotografie. Včera to byla svíčka a motýl s tímto podpisem: Dejte si pozor. Dnes husa s těmito slovy: Portrét toho, koho miluji. Jsou to, myslím, Coubéovi, kteří jsou velmi milí a kteří mi poslouží v Petrohradě, nepomře-li paní Coubéová. Ta ubohá ženuška je sotva dvacet let a má již dvě miminky. Myslím, že je tuberkulózní… jinak má půvabný typ… Nádherné vlasy blond, velmi blond; zelené oči a řasy tak blond jako vlasy. Pleť zrzky a ten výraz krajní mírnosti, pod nímž se skrývá pevnost – abych neřekla jiné slovo – žen s bílými řasami. Bez těla, vysoká, ohebná… nos téměř aquilinský, ale zjemněný; a v jejím pohybu vzdání se, ochablost, churavá ohebnost, jež připomíná středověké panny nebo starý portrét dívky v jízdním obleku s plstěným kloboukem s vlnícím a splývajícím peřím, jako celá ta osoba.
Bože můj, dejte, abych jela do Říma. Kdybys věděl, Bože můj, jak po tom toužím! Bože můj, buďte příliš laskav ke svému nehodnému stvoření – Bože můj, dejte, abych jela do Říma… To je asi nemožné… neboť to by bylo být šťastna!
Není to Titus Livius, jenž mi motá hlavu – vždyť můj starý přítel je od několika dní zanedbáván kvůli Gansům… Ne, ale jen vzpomínka na venkov, na náměstí del Popolo, na Pincio a na Kupoli při západu slunce… a ten božský, ten okouzlující ranní soumrak, když slunce vychází a kdy se postupně rozlišuje…
Jaká prázdnota všude jinde! A jaký svatý dojem při vzpomínce na to zázračné, okouzlující město… Myslím, že nejsem jediná, a že každému inspiruje nevysvětlitelné city plynoucí z jakéhosi tajemného vlivu… z jakési kombinace… báječné minulosti se posvěcenou přítomností nebo… nevím, jak to říct… Milovala-li bych muže, chtěla bych ho odvést do Říma, abych mu to řekla tváří k slunci zapadajícímu za božskou Kupolí… Zasáhlo-li by mě nějaké nesmírné neštěstí, šla bych plakat a modlit se s očima upřenýma na tu Kupoli – stala-li bych se nejšťastnější ze žen a mužů, šla bych tam také…
Jaká maloměšťácká splasklost při pomyšlení, že bydlíme v Paříži… Přesto je Paříž jediným možným městem na světě po Římě. Jaká odrazující nuda, když si člověk uvědomí, že tam nemůže jet…