Neděle, 4. srpna 1878

Přicházím ke stolu celá rozrušená a slibuji si, že budu úplně klidná. Kníže mi podává ocet a začervená se – začervením se i já. Vezmu si záminku a žertem trucuji na své – přísahám, že přestanu mluvit, a každou chvíli mi uniknou hlouposti, jež rozesmějí i hluchoněmé.
Hraji si se svou broží – podávám ji paní Rembelinské, jež mi ji vrací – samozřejmě to vidí. Pak vytahuji zápisník, v němž chybí tužka – nevyndala jsem ji schválně, ujišťuji vás; zkrátka je to krásná příležitost, aby mi půjčil tužku. Nic takového neudělá. Nechám spadnout klíče a sbírám je sama. Nic rozkošnějšího si nelze představit. Tu kníže vezme svou tužku a dá se do kreslení na jídelní lístek. Výborně.
Při vstávání nechám spadnout zápisník, kapesník a klíče, které jsem zapomněla na kolenou. Všechno mi to posbírá číšník. Teď když jsem splnila svou povinnost… Je to povinnost, kterou vůči sobě nikdy nesmíme zanedbat – ujistit se, pokud možno, o všem, co budí jakoukoli pochybnost. Teď tedy, když jsem splnila svou povinnost, povinnost uloženou jednou Rosaliinou hloupostí, mohu být zase pohrdavá a klidná jako dřív.
Ale věřili byste tomu – jsem taková bláznice, přítomnost toho nešťastníka mi dnes způsobila směšné rozrušení. Po tom obědě odcházím na více než dvě hodiny toulat se po lesích – a protože jsem tam zcela sama, zavírám oči a vymýšlím si setkání, rozhovory, jeden zábavnější než druhý…
Pan a paní Coubéovi jsou stejného ražení jako Dourassoff, ale všichni si dělají legraci z knížat, takže se ještě dá smát.
Auguste se mění před očima – přijel krásný, teď je ošklivý, je zlý. Člověk pozná jeho zvonek a měli byste ho slyšet, jak mluví na číšníky a na svého ubohého Ganse, jenž je roztomilý bratr. Myslím, že ho brzy pohřbí.
Baron Schenk (ten včerejší) je nejvyšší úředník v kraji, guvernér nebo něco takového… přesně to nevím. Kníže Ourousoff ho zná; baron mu neustále opakoval, že místo, které zastává tak mladý, je opravdu příliš velká čest, jíž si podle svého mínění nezasloužil a kterou mu zjednala císařova dobrota. Ale to je jen předmluva. Ten baron je zamilovaný do jedné slečny, a aby se s ní seznámil, uspořádal včerejší ples… ale protože mu v kraji řekli, že tu dívku miluje jiný mladý muž, vyhledal toho pána a s upřímností, jakou si okolnosti žádaly, ho poprosil, aby mu řekl pravdu, a jestliže jsou to jen sodenské klepy a slečnu nemiluje, aby se mu přiznal svolení představit se… jestliže je to však naopak pravda, aby se mu přiznal; v takovém případě by mu jeho věrnost a poctivost zakazovaly křížit šance toho druhého, jenž má právo přednosti. Pán ho ujistil, že není ani v nejmenším zamilován (ubohá dívka), a dovolil mu představovat se, kolikrát bude chtít. Slečna – to jsem já, pán – to je… Dourassoff.
Amen.
Dotčen prý mým odmítnutím, můj zamilovaný okamžitě odjel ze Sodenu – naštěstí jeho kočár ještě nebyl vypřažen.
Nedivím se tomu, baron je vysoký, plavý, tělnatý, plnokrevný. Za časů Hamiltona bych ho byla shledala nádherným, ten ubohý Hamilton se mi teď zdá ošklivý. Ale takoví muži mě obvykle milují a já je obvykle nesnáším; pravda ovšem je, že ty ostatní nemám o mnoho raději… když se vážně zpytuji.
Mergejewski byl blond, Bruschetti blond, Pacha Gorpintchenko (jaké jméno!) blond, Plowden blond, Multedo blond – a konečně baron Schenk také blond… Mám počítat Santasigliu, jenž byl dítě, ale byl blond?
Kníže Ouroussoff – to je někdo, kdo by mi mohl být užitečný u pařížského velvyslanectví… až Antonští odjedou, a odjíždějí v úterý, hodlám si ho naklonit.
Nejméně tři týdny se nudím bez svého ateliéru… Uvedení na velvyslanectví a jsem nejšťastnější ze žen. Složím slib… Bude pro mě těžké sehnat 1 000 franků, aniž bych vysvětlila, na co je dám… ale slibuji zde, že dám 1 000 franků chudým, dostanu-li toto uvedení… Přísahám to Bohu, jenž mě slyší a jehož zapřísahám, aby mě vyslyšel.