Pátek, 2. srpna 1878

Stále se o tom v Sodenu mluví – budou to vyprávět cizincům příští sezony. Všeobecný smích zasáhl i má dvě knížata samotná. Apropos mých dvou knížat… nic.
Připravila jsem se být laskavá a neposmívat se – nu, zcela proti své vůli jsem byla drzá… zoufale drzá… s laskavým záměrem jsem se občas podívala doprava, ale hned jsem se opravila, odvrátila a vypustila znovu několik z těch posměšků, které mě tak unavují a baví naši společnost.
[Báseň Multedova „Dona Juana"] Váš věk nezná soucit – to vás omlouvá, / Ale krutá je hra, jež vás baví… / Korálová fontáno s trysky diamantů! […] / Nemíchejte, jako oni, tu hroznou směs. / Oni byli démoni a vy jste anděl… / Ale nedojímá-li vás nic… / Nu! Pak se smějte!
Když všichni od nás odešli, chtěla jsem napsat, že jsem zamilovaná do Černého knížete… ne vážně, ale jen abych dokázala, že jsem nestálá… Ostatně poněvadž jsou tu dva Němci, kteří jsou do mě bláznivě zamilováni, je mi přece dovoleno zamilovat se do třetího. Jeho sestra provdaná za knížete Reusse přijela. To mě mrzí – už nebude chodit na obědy.
Z toho je mi horko u srdce a mráz po zádech – a navíc mě to nutí říct, že mám dvě unce něhy pro Augusta… jméno začíná na A, to je již znamení… Audiffret, Antonelli, Alexandre, Alfred… Protože… Alfreda si hnusím do té míry, že se nedotknu jeho dopisů, aniž bych si omotala prsty kapesníkem.