❦
Čtvrtek, 18. července 1878
Jeudi, 18 juillet 1878
Paní de Hohenlohová odjela – zbývají jen dva mladí muži, kteří dnes seděli vedle mě u společného stolu. Bydlí v přízemí pravého pavilonu a my v prvním patře. Jejich balkon je pod naším. Zpívám a oni hrají na klavír. Podle klepů služebnictva mě mají za hezkou a dobře stavěnou. Věčně mi ten můj zadek předhazují! Já, která vím tolik věcí, nemohu pochopit, proč se tohle bohatství tak cení.
Madame de Hohenlohe est partie, il ne reste que les deux jeunes gens qui ont dîné à côté de moi à la table d’hôte aujourd’hui. Ils occupent le rez-de-chaussée du pavillon droit et nous le premier. Leur balcon est au-dessous du nôtre. Je chante et ils jouent du piano. D’après les racontars des domestiques, ils me trouvent jolie et bien faite. On me jette toujours mon derrière à la tête ! Moi qui sais tant de choses je ne puis comprendre pourquoi cette richesse est si appréciée.
V Německu jich je vidět hodně širokých a plochých – nikdy jsem neviděla tak vystouplý jako ten můj, jenž je dokonalostí… svého druhu. Když jsem domalovala, oblékla jsem se a připojila se ke společnosti… (když už je řeč o paní Abazové… ve Frankfurtu je jistý pan Kirchenstein) než jsme vyrazili, zůstali jsme stát a povídat si před domem, takže obě knížata měla čas si mě dobře prohlédnout… Musejí mě mít za velkou pedantku, aniž bych si toho všimla. U stolu jsem s dr. Tomachewským mluvila o vědeckých otázkách a pak paní Antonská a ostatní mluvili o profesorech, o paní Abazové, jež zpívá, ptali se na cenu hodin a říkalo se, že můj profesor anatomie bral tolik a jiný tolik atd.
En Allemagne on en voit beaucoup de larges et plats, je n’en ai jamais vu d’aussi proéminant que le mien qui est une perfection... du genre. Après avoir peint je me suis habillée et me suis jointe à la société... (à propos de Mme Abaza... il y a à Francfort un certain Monsieur Kirchenstein) avant de nous mettre en marche nous sommes restés à causer devant la maison de sorte que les deux princes ont eu le temps de me bien voir... Ils doivent me croire bien pédante, sans m’en apercevoir A table, j’ai parlé avec le Dr. Tomachewsky de choses de science et puis Mme Antonsky et les autres ont parlé de professeurs, de Madame Abaza qui chante, et on a demandé le prix des leçons et on a dit que mon professeur d’anatomie recevait tant et un autre tant, etc.
Není nic, co bych nedělala – a to musí působit ohromujícím dojmem na muže, kteří to neočekávají. Tím, jak jsem universální žena, stanu se nakonec strašlivou… ledaže budu vypadat božsky… Bylo by zábavné hrát si na city s tím Němcem, který tráví léto v hnízdečku zeleně s bratrem a s klavírem.
Il n’y a rien que je ne fasse et cela doit faire un effet ahurissant sur des hommes qui ne s’y attendent pas. A force d’être une femme universelle je deviendrai épouvantable... à moins de paraître divine... Ce serait amusant de faire du sentiment avec cet Allemand qui passe son été dans un nid de verdure avec un frère et un piano.
Multedo píše mámě… posílá mi ten dopis, v němž mluví jen o svém zmařeném souboji a ptá se, jak se mi daří.
Multedo écrit à maman... elle m’envoie cette lettre où il ne fait que parler de son duel manqué et demander de mes nouvelles.
Tato věta je nesrovnatelná, posuďte sami: „Byli mi nápomocni dva politici, kteří záležitost vedli velmi dobře.“ Není to kolosální – ten krásný mladý muž s pomocí těch dvou politiků, kteří záležitost tak dobře vedli! Řekni mi, s kým se stýkáš… atd.
Cette phrase est incomparable, jugez-en: « J’ai été assisté par deux hommes politiques qui ont très bien mené l’affaire ». N’est-ce pas pyramidal ce beau jeune homme assisté de ces deux hommes politiques qui ont si bien mené l’affaire ! Dis-moi qui tu hantes... etc.
Lituji, že ten ubohý chlapec píše tak groteskní věci.
Je regrette que ce pauvre garçon écrive des choses si grotesques.
Pokud jde o malého Dourassoffa, ten už se mnou mluví docela volně. Všichni se jeho plachosti vysmívají; já se mu nevysmívám o nic víc než ostatním a mluvím s ním vlídně, protože se mnou touží mluvit.
Quant au petit Dourassoff il me parle tout à fait. Tout le monde se moque de sa timidité, je ne m’en moque pas plus que des autres, je lui parle gentiment parce qu’il a envie de me parler.
Florence Laconová mi píše z Londýna.
Florence Lacon m’écrit de Londres.
Udělala jsem si čepec z granátového sametu, jako byl ten černý, který jsem měla v Paříži. Nosím ho jen doma; procházet se v červeném klobouku je obtížné, ačkoli mi náramně sluší – vypadám v něm jako dítě a je to nádherná barva. Ráda bych měla takhle svůj portrét, ale to je nemožné… Často mohu být jen ucházející nebo hezká, ale jsou chvíle, dny, kdy ten čepec, klobouk, závoj, zvlněné vlasy rozpadající se v neuspořádané kadeře… svázané na temeni hlavy, živější oči, spokojenější úsměv… takto někdy dospěji k tomu, že se smím označit za okouzlující – ale aby tomu člověk věřil, musí se mnou žít a pozorovat mě zblízka. Měšťáci, kteří mě obdivují, netuší, co obdivuji já; vidí jen rysy, pleť, tělo. Moje rysy přivádějí k zuřivosti celý ateliér, s Julianem v čele. Prý jsou mé rysy rozmarné a malebné… Greuze. Nuže, jsou pózy, v nichž jsem naprosto klasická, dá-li se mi na čelo páska. Zdá se to neuvěřitelné, ale je to pravda; přesvědčila jsem se o tom v zrcadlech a na skicách, které se dělaly v ateliéru. Mluvím pro budoucí pokolení, odpusťte mi, bude-li to čteno dřív. Informujte se u těch, kdo mě znali jinak než z vidění na promenádě nebo na plese. Opakuji: hlava je pro fantasty, kteří v ní najdou nekonečně co obdivovat, barvu, pohyblivost – je to padesát hlav v jedné.
Je me suis fait un bonnet de velours grenat comme le noir que j’avais à Paris. Je ne le mets que chez moi, il est difficile de se promener en chapeau rouge bien que cela m’aille à ravir, j’ai l’air d’une enfant et c’est d’une couleur superbe. Je voudrais avoir mon portrait ainsi mais c’est impossible... Je puis être souvent rien que passable ou jolie mais il y a des moments, des jours où ce bonnet, un chapeau, un voile, des cheveux ondulés et s’en allant en boucles en désordre... noués sur le haut de la tête, des yeux plus animés, un sourire plus content... j’arrive ainsi quelquefois à pouvoir me qualifier de ravissante mais pour le croire il faut vivre avec moi et m’observer de près. Les bourgeois qui m’admirent ne soupçonnent pas ce que j’admire moi, ils ne voient que des traits, un teint, un corps. Mes traits enragent tout l’atelier et Julian en tête. Il paraît que mes traits sont capricieux et pittoresques... Greuze. Eh bien il y a des poses où je deviens absolument classique si on me met un bandeau sur le front. Cela paraît incroyable, mais c’est la vérité je m’en suis assurée avec des glaces et des croquis qu’on a fait à l’atelier. Je parle pour les générations futures, excusez-moi si c’est lu plus tôt. Informez-vous de ceux qui m’ont connue autrement que pour m’avoir vue à la promenade ou au bal. Je le répète la tête est pour les fantaisistes qui y trouveront des admirations sans fin, la couleur, la mobilité, c’est cinquante têtes en une seule.
Horní polovina těla pro umělce a dolní pro měšťáky.
Le haut du corps pour les artistes et le bas pour les bourgeois.