Pondělí, 15. července 1878

Celá společnost jede do Frankfurtu. Eduard Strauss hraje v zoologické zahradě. Jedu také, abych viděla slavnou Ariadnu. Je umístěna v jakési kapli osvětlené narůžověle. Je nádherná… jako já.
Malý Dourassoff, jemuž je, pokud se nemýlím, sotva jednadvacet let a jenž je plachý jako sama plachost, začíná trochu mluvit. Přesto je společnost, kterou dosud nejčastěji vyhledává, ta malého Dimitrije Rembelinského ve věku devíti let.
Paní Abazová tomu věří… mluvilo se o hraběti Protassofu-Bachmetjevovi, který se málem oženil s paní Doubeltovou. — Je to muž, do nějž se lze opravdu zamilovat, říká paní Abazová přesvědčeně – nemá sice duchaplnost, to je pravda, ale je elegantní a je to člověk salonu, zkrátka člověk světský.
Nemajíc nic lepšího k dělání při jídle a při obědě přemýšlím, proč ta dáma bydlí v cizině… Nemiluje svého manžela, jenž má jinou rodinu, ale musí milovat někoho jiného… Je možná jako maminka… to je obdivuhodné, ale je to velmi nudné [Začerněná slova: pro její okolí. Člověk se stane hašteřivou], lpí se na maličkostech, zkrátka člověk se stane nepříjemným a obtížným v každodenním styku.
Odpověděla jsem Doubeltové.

Poznámky

Pozn. překl.: Slavná mramorová socha Ariadny od Johanna Gottfrieda Schadowa, tehdy vystavená ve Städelově muzeu ve Frankfurtu.