Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí, 8. července 1878

Včera v neděli přišel Multedo znovu, zároveň s popem. Jestli si Korsičan myslí, že díky mně naváže styky s tou osobností, mýlí se. Přišel od Gaviniových – my tam šli. Sotva jsme tam byli čtvrt hodiny, přiběhla markýza Multedová – udýchaná, nevalně oblečená a zjevně poslaná tam svým drahým synem. Markýze je sedmdesát let – je to vzor dobré a výborné ženy: ne příliš bohaté, nepřehlížecí, ne vychrtlé, ne zlé, s vášnivým přáním dobra svých dětí.
Mám špatné srdce – ta prostota mě urazila. Hraběnka de Larderei, matka elegantní, vznešená, štíhlá, s nádherným ekvipáží, [Začerněné slovo: vzbuzovala] ve mně jistou úctu; a její laskavost, její něha při pohledu na mě mi připadaly nesmírně příjemné. Paní Multedová je výborná – ale pokládám ji za zcela přirozenou. Myšlenka vstoupit do této rodiny a podstoupit manželství bez lásky a bez milionů mě hrůzí!
V sedm hodin odjíždíme. Dědeček chtěl, abych zůstala; loučím se s ním – objal mě – a najednou se dal do pláče, se svraštělým nosem, otevřenými ústy, zavřenýma očima – jako dítě! Před jeho nemocí mi na tom nezáleželo, ale teď ho zbožňuji.
[Na příč stránky: V podstatě jsem nadšena, že mohu dokázat, že mám dobré srdce. Při každém loučení se dojmu a chtěla bych si vzít s sebou i psy, kteří mě zbožňují a kteří tak dobře cítí, že odcházím.] Představte si bytost přenesenou z Paříže do Sodenu. Hrobové ticho slabě vystihuje klid, jenž v Sodenu vládne. Jsem z něho omráčena, jako bych byla omráčena hlučným lomozem.
Nacházíme tam známé. Paní Antonská, jež byla v Nice s dcerou, kterou maminka vodila na plesy – chodila tam v té době. Paní Antonská nám představuje svého syna a snachu. Říká se, že je špatným znamením, když někdo upadne; teta na to upozornila, protože upadla cestou do Versailles. — Nu, co se vám tedy přihodilo? ptám se jí – Cassagnac se oženil? To krásné neštěstí! — To je to nejodpornější, co mě mohlo potkat – říká.
Mám říct své myšlenky z cesty? Ano – jsou dojemné. [Zaznamenala jsem je ve svém zápisníku, ve vagonu.] Říkala jsem si celou cestu, že v den sňatku toho muže byl promrhán můj život – a že jsem stejně mrtvá, jako je on nebožtíkem.
Před pár dny jsem napsala, že ho bude hlídat. Hlídat od čeho! Byla jsem hloupá! Marie Pressequová… ho hlídala od sňatku – ale jeho žena! Aniž bych si to kdy uvědomila, v skrytu před sebou samou jsem se přiupínala k té existenci, ztotožnila se s tím krásným životem od prvního dne.
— Ztratila jsem své iluze o vás, řekla jsem mu naposledy v fiakru. — Měla jste jich tedy hodně? — Ano – teprve když jsem je ztratila, uvědomila jsem si, kolik jsem jich měla… Buďte šťasten – máte jednu oběť; jedu do Německa léčit se z lásky, jíž k vám chovám. — Jaké jsou to vody, jež léčí tuto nemoc? zeptal se. — Ó, nedělávejte okolky! vykřikuji — chcete, aby si lidé mysleli, že máte hodně nemocných k odeslání tam!
Ta hrozná záležitost se přihodila tak jemně a tak rychle. Zvykla jsem si na ni, takže to zpočátku nevypadalo. Paul de Cassagnac bude vždy tam – vždy kráčeje ke slávě, ke cti, k velikosti. Od chvíle, co se na mě nedívá, uvidíte, jak ten člověk dosáhne výšin. Císařství se vrátí a „bude plout nad Francií", jak říká Multedo; se slečnou Acardovou!
Jsem v Sodenu – je čas k přemýšlení a psaní! Jaký dráždivý klid! Budete si číst dost pojednání o Nebožtíkovi a slečně Acardové! Čím jiným chcete, abych se zabývala?