Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí, 8. července 1878

Včera v neděli přišel Multedo znovu, zároveň s popem. Jestli si Korsičan myslí, že díky mně naváže styky s tou osobností, mýlí se. Přišel od Gaviniových – my tam právě mířili. Sotva jsme tam byli čtvrt hodiny, přiběhla markýza Multedová – udýchaná, nevalně oblečená a zjevně poslaná tam svým drahým synem. Markýze je sedmdesát let – je to vzor dobré a výborné ženy: ne příliš bohaté, nenamyšlené, ne vychrtlé, ne zlé, jež si vášnivě přeje dobro svých dětí.
Mám špatné srdce – ta prostota mě urazila. Hraběnka de Larderei, matka elegantní, vznešená, štíhlá, s nádhernými ekvipážemi, [Začerněné slovo: vzbuzovala] ve mně jistou úctu; a její laskavost, její něha při pohledu na mě mi připadaly nesmírně příjemné. Paní Multedová je výborná – ale připadá mi úplně obyčejná. Myšlenka vstoupit do této rodiny a podstoupit manželství bez lásky a bez milionů mě děsí!
V sedm hodin odjíždíme. Dědeček chtěl, abych zůstala; loučím se s ním – objal mě – a najednou se dal do pláče, se svraštělým nosem, otevřenými ústy, zavřenýma očima – jako dítě! Před jeho nemocí mi na tom nezáleželo, ale teď ho zbožňuji.
[Napříč stránkou: V podstatě jsem nadšena, že mohu dokázat, že mám dobré srdce. Při každém loučení se dojmu a chtěla bych si vzít s sebou i psy, kteří mě zbožňují a kteří tak dobře cítí, že odcházím.] Představte si bytost přenesenou z Paříže do Sodenu. Hrobové ticho slabě vystihuje klid, jenž v Sodenu vládne. Jsem z něho omráčena, jako by mě ohlušil velký rámus.
Nacházíme tam známé. Paní Antonská, jež byla v Nice s dcerou, kterou maminka často vodila na plesy – chodila tam v té době. Paní Antonská nám představuje svého syna a snachu. Říká se, že je špatným znamením, když někdo upadne; teta na to upozornila, protože upadla cestou do Versailles. — Nu, co se vám tedy přihodilo? ptám se jí – Cassagnac se oženil? To je mi neštěstí! — To je to nejodpornější, co mě mohlo potkat – říká.
Mám říct své myšlenky z cesty? Ano – jsou dojemné. [Zaznamenala jsem je ve svém zápisníku, ve vagonu.] Říkala jsem si celou cestu, že v den sňatku toho muže byl promrhán můj život – a že jsem stejně mrtvá, jako je on nebožtíkem.
Před pár dny jsem napsala, že si ho uhlídá. Uhlídá před čím! Byla jsem hloupá! Marie Pressequová… ho chránila před sňatkem – ale jeho žena! Aniž bych si to kdy uvědomila, v skrytu před sebou samou jsem přilnula k té existenci, ztotožnila se s tím krásným životem od prvního dne.
— Ztratila jsem své iluze o vás, řekla jsem mu naposledy ve fiakru. — Měla jste jich tedy hodně? — Ano – teprve když jsem je ztratila, uvědomila jsem si, kolik jsem jich měla… Buďte šťasten – máte na svědomí jednu oběť; jedu do Německa léčit se z lásky, jíž k vám chovám. — Jaké jsou to vody, jež léčí tuto nemoc? zeptal se. — Ó, nedělejte okolky! vykřikuji — chcete, aby si lidé mysleli, že tam máte koho posílat!
Ta hrozná záležitost se přihodila tak jemně a tak rychle. Zvykla jsem si na ni, takže to zprvu nebylo znát. Paul de Cassagnac bude vždy tam – vždy kráčeje k proslulosti, ke slávě, k velikosti. Od chvíle, co se na mě nedívá, uvidíte, jak ten člověk dosáhne výšin. Císařství se vrátí a „bude se vznášet nad Francií", jak říká Multedo; se slečnou Acardovou!
Jsem v Sodenu – je čas k přemýšlení a psaní! Jaký dráždivý klid! To se načtete pojednání o Nebožtíkovi a slečně Acardové! Čím jiným chcete, abych se zabývala?